Ten večer byl něčím vyjímečný. A Veronika se rozhodla, že už nikdy neprožije nic podobného.
Předávkovala se práškama na spaní, naštvala se kvůli tomu, že nikdo neví, kde je Slovinsko a pak se probudila ve Villette.
Villette je psychiatrická léčebna a Veronika se ocitá pod taktovkou doktora, který akorát hledá lék na Hořkost, Vitriol, jak pojmenoval nechuť k životu.
Veronika není ani moc zaskočená tím, že má do několika dní být K.O. Rozhodne se, že když je v tom blázinci, tak se bude i jako blázen chovat. Pro Veroniku je to ale spíš období upřímnosti sama k sobě. Nejdřív vyliská postaršího člena Bratrstva a pak jde hrát na klavír.
Veronika hraje čím dál tím častěji a Eduard ji chodí věrně poslouchat. A pak zjistí, že se vlastně milujou.
Tenhle příběh je úplně něco jiného, než jsem kdy četla. A když se to vezme kolem a kolem, působí blastně strašně reálně. Sice jsem třeba při líčení Zedčina života padala nudou, ale na druhou stranu ta představa, že někteří lidé se tam dostali do blázince jen kvůli tomu, že se někomu nehodili je docela děsivá.
Pokud se nějdy zblázním, myslím jako v ještě větší míře než jsem bláznem právě teď, někdo mně prosím zastřelte.
Nejvíc se mi líbil asi ten konec. Bez doktorova pohledu by mně asi ani nenapadlo, o co celou dobu šlo. Celý jeho pokus vlastně spočíval v tom, nechat Veroniku myslet si, že datum si může rovnou zapsat datum smrti do kalendáře. Je zvláštní, jak si člověk uvědfomí jak moc se mu chce žít až po tom, co málem zemře, i když svou vlastní vinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat