Dům u vycházejícího slunce - Aleksandra Janusz

Kdo si myslí, že dobré urban fantasy může vzniknout pouze za velkou louží, ten se sakra plete. Prvotina polské spisovatelky Aleksandry Januszové mu zaručeně vytře zrak.

Vítejte ve Farewell. Městu, které působí na mágy jako magnet. Eunice Wightová, rebelka s vlasy slepenými medem a vaječným bílkem do čehosi připomínajícího dredy, se už zanedlouho má stát třináctou z nich.

Do města, které už se víceméně srovnalo s důsledky Temné války, se začínají vracet staří mágové. Kdysi jejich útočištěm býval dům číslo sedm v čtyřicáté deváté ulici. Ale to bylo ještě předtím. Ještě když žila Kaia Modrooká, čarodějka a věštkyně, jejíž tajemství nebudou nikdy zcela rozluštěna. Jejich novým domovem se stává Dům u vycházejícího slunce. Útulné místo plné neškodných domácích duchů a obehnané sadem dávno zapomenuté odrůdy jablek Kozstela.

Dům u vycházejícího slunce obývá docela různorodá sebranka. V první řadě je tu Lloyd Dark. Šermíř s poněkud temnější minulostí a skříní plnou kostlivců, kteří mu ne a ne dát pokoj. V minulosti sice ne vždy byl na správně straně, ale nikdy by nedovolil, aby se jeho přátelům něco stalo. A když k jeho nezdolnosti přidáte typický Anglický humor, získáte Batmana na harlei. Neohroženého likvidátora nadpřirozených škůdců.

Timothy se zdá být jeho pravým opakem. Starý a nemocný kybermág toho sice mečem moc nepropíchne, ale díky jeho znalostem Nadsítě, alternativního rozměru, ve kterém si můžete poklábosit s počítačovými hrami, objeví nového mága dřív, než se stihne stát předmětem obchodu mezi krysími lidmi a upíry. Ano, Eunice měla opravdu kliku.

A díky Gabrielovi vyvázne dokonce bez ztráty hvězdičky (čtěte: malíčku). A ano, Gabriel je další hlavní postava. Psychicky trošku labilní zpěvák populárního Neverlandu a narcis každým coulem. Jako správná rocková hvězda se taky musí potýkat s hromadou gruppie. Když za ním jednou do šatny přijde jeho obrovská fanynka a Sidhe v jedné osobě, Gabriel si musí ujasnit, jestli se vůbec chce vzpírat její touze vlastnit ho.

A abychom těch zápletek neměli málo, na scéně se objevuje i Eunicin otec a spolu s ním i nový nepřítel, který dá všem pořádně zabrat. A upírský kápo Julius se ze hry taky nenechá jen tak jednoduše vyšachovat.

Celá knížka na mě občas působila trochu zmatečně. Věřím tomu, že v spisovatelčině hlavě je svět dokonale promyšlený, ale já jsem se v něm ztrácela. Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec pochopila některé scény, které jsou v knize popisovány. Vysvětlování magie pomocí fyziky mě moc neoslovilo. Pokřivování reality si prostě nedokážu dost dobře představit.

Překvapivě mi nevadila přehršel hlavních hrdinů, ale občas mě otravovalo jejich chování. Místy mi připomínali skupinku důchodců a docela jsem se divila, že některý z nich Eunice nekontroloval, zda si pořádně umyla uši. Dokonce ani Gabriel se moc jako rocker nechoval. Žádné sex, drogy a rock'n'roll se nekonalo. I když po bližším seznámení s minulostí mágů jsem jejich počínání začala chápat. Když vám dá osud párkrát na prdel, nejspíš si příště všechno pečlivě promyslíte.

Vlastně celá první polovina knihy se zaměřuje hlavně na poznávání postav a jejich osudy před tím, než se sestěhovali do Domu u vycházejícího slunce. A pak přichází zvrat v podobě příchodu Draka. Po všem tom rozvláčném vyprávění a hromadě malých zápletek to působí jako pět na oko. Děj však konečně začíná plynout o něco svižněji a mě se konečně povedlo do knížky pořádně začíst.

Každopádně Dům u vycházejícího slunce nelze považovat za žádnou oddychovku. Při čtení se musíte soustředit a přemýšlet nad příběhem, jinak se budete ztrácet. Jako debut byla kniha docela slušná, ale v budoucnosti by to chtělo něco víc. A možná se dočkáme už brzo, protože spisovatelka právě dopisuje druhý díl, který by se měl jmenovat Mandala.

Pokud jste fanoušci městských fantasy a nepotřebujete k života velké love story, neváhejte a určitě si Dům u vycházejícího slunce přečtěte. Věřím tomu, že si stejně jako já postavy zamilujete a v konečném důsledku se vám kniha bude líbit.

Ještě než umřu - Jenny Downham

Tessa Scottová. Pěkné jméno se třemi s. Ale ani to jí nepomůže. Tessa má totiž leukémii a dny, které jí zbývají, může počítat pomalu na prstech jedné ruky.

Ale i přes to, že Tessa brzo umře, ještě to tak úplně nevzdává. Má totiž seznam věcí, které chce stihnout ještě před tím, než nadejde její čas. Číslo jedna je sex. Potom drogy. Porušení tolika zákonů, kolik jen stihne, jeden den na všechno říkat ano. Seznam pokračuje ještě dál a Tessa na něj neustále něco přidává.

Od začátku knihy víte, že Tessa nejspíš opravdu umře. Nečekejte jednu z těch knih, ve které se pět stran před koncem najednou objeví zázračný lék a hlavní hrdinka, už zdravá, ujíždí v náručí svého prince (čtěte: souseda) do západu slunce. Tessa opravdu umře.

To, co dělá tuto knihu tak zajímavou, je Tessin unikátní pohled na svět. Ví, že nikdy nebude moct mít děti, vdát se, nebo hlídat miminko své nejlepší kamarádky. Přesto se ale snaží něco po sobě zanechat. Opravdu jsem ji obdivovala za její odvahu. I když občas měla záchvaty, při kterých stihla za své neštěstí obvinit všechny v okruhu deseti kilometrů, vždycky jsem jí to odpustila. Bylo by jednoduché odsoudit ji za to. Ale ruku na srdce, jak bych si vedla já?

Když už jsem u těch postav, oblíbila jsem si i Adama a svým způsobem i Zoey. Adam, kluk od vedle, nejdřív nevypadá jako nejspolečenštější tvor na světě, Tessa si ho ale svým osobitým způsobem získá. Pasáže, kdy byli Tessa a Adam spolu, mě občas dostávaly do kolen. Tessa se občas vyjadřovala jako pračlověk, což mělo taky své kouzlo.

Adam zůstává s Tess celou dobu. Dokonce se k ní nastěhuje, aby s ní mohl strávit co nejvíce času. Pomáhá jí s jejím seznamem. Poslouchal ji, když se bála smrti, ale byla přesvědčená, že bude žít. Dokonce s ní byl každý den v nemocnici až do té doby, než zemřela. Když se nad tímto zamyslím, Tessa není v knize jediný trpící člověk. Nedokážu si představit, co všechno musel Adam prožívat, když věděl, že jeho holka umře, a mohl se jen dívat.

Na Zoey můžeme vidět, že vaše problémy jsou pro vás vždycky ty největší. Nezáleží to na sobeckosti nebo nedostatku empatie. Sice neumírá, ale taky to nemá v životě zrovna jednoduchý. Ze začátku jsem si myslela, že je Zoey prostě hnusná, ale když jsem potom pochopila její důvody, odpustila jsem jí to.

Ještě než umřu je obrovská zabíračka na emoce. Pokud se chystáte si knihu přečíst, nejdřív si kupte krabici papírových kapesníčků a po ruce mějte telefon s nacvakaným číslem na záchranku. Kdyby vás náhodou trefil šlak. Když jsem četla posledních pár stránek, bylo zrovna asi jedenáct hodin v noci. A já jsem dostala takový hysterický záchvat pláče, že jsem málem vzbudila celý barák. Kniha je sice o umírání, ale probudí ve vás obrovskou chuť žít. Donutí vám přemýšlet o tom, jestli prožíváte naplno všechny okamžiky svého života. Tuto knihu bych doporučila všem, kteří si myslí, že jejich život stojí za prd. Tessa jej totiž příkladem toho, že vždycky může být hůř.

Když přemýšlím nad tím, co bych ještě napsala, napadá mě jen tohle: Byla to úžasná knížka. Přečtěte si ji.

Touto cestou bych chtěla poděkovat nakladatelství Eroika za poskytnutí recenzního výtisku a dodatečných materiálů.

Díky Eroice si můžete přečíst i Rozhovor s Jenny Downham.

Nalezený milenec - J. R. Ward

V Caldwellu zuří odvěká válka mezi Bratrstvem černé dýky a Vyhlazovací společností. Upíří válečníci se snaží chránit civilisty před bezduchými, nemrtvými bojovníky utvořenými z esence čistého zla, Omegy.

 

Butch O'Neil je člověk ztracený mezi dvěma světy. Nepatří k Bratrstvu, protože je jen člověk, ale ani se nemůže vrátit zpátky do svého starého života. Pocit méněcennosti maskuje za obleky od světových návrhářů a neopětovanou lásku ke krásné upírce Marisse utápí ve sklenkách skotské. Butchovou jedinou jistotou je jeho nejlepší přítel a spolubydlící Vishous, který se ale začíná poslední dobou chovat opravdu divně.

Jednou, když opouští noční klub Zero Sum, narazí na bezduché, kteří se snaží zajmout jednoho z civilistů. Butch chytá příležitost za pačesy a upíra zachraňuje. Když dorazí posily, nemá proti přesile šanci a ocitá se ve spárech vrahounů sám. Je mučen, ale odmítá prozradit cokoli týkající se Bratrstva. Když už je skoro mrtvý, Omega do něj přesune kousek svého já a udělá z něj lidského trojského koně. Poté, co mu vymaže paměť, ho nechá pohodit v lese. Spoléhá totiž na to, že ho bratři přijdou zachránit. A taky že se neplete. Vishous Butche zachraňuje ve scéně ne nepodobné tomu, když Zsadist zachraňoval v Probuzeném milenci Bellu. Odveze polomrtvého poldu na Haversovu kliniku a je umístěn do karantény. Jeho krev je totiž černá a smrdí po dětském pudru, stejně, jako by byl bezduchý. Na žádost V za ním na kliniku přichází Marissa a milostná zápletka je najednou tu.

Marissa je členka upírské aristokracie. Na Butche ale nikdy nezapomněla. A po týdnu společné izolace jsou do sebe ti dva nenávratně zamilovaní až po uši. První problém ale přichází, když se Marissa potřebuje nakrmit. Nemůže použít Butche, protože jeho krev je slabá a nakonec by ho vysála úplně do sucha, takže musí vyhledat jiného muže. Tahle pasáž mi pro změnu připomínala problém, který měli Rhage a Mary. Na rozdíl od ní ale Butch propadá šílenství, které vede k tomu, že se zpije do němoty.

Problémy v lásce ale nejsou to jediné, co ty dva tíží. Vypadá to totiž, že ta záležitost s Omegou bude mít své důsledky.

Nedokážu se ubránit pocitu, že Nalezený milenec byl z celé série zatím nejslabší. Mám ráda Butche, ale Marissa opravdu vynikala svou schopností lézt mi na nervy. Občas mi přišlo, že je to s její čistotou docela přeháněno. I když, co byste chtěly od holky, která délkou svého pannenství trumfla i starého dobrého Edwarda. Na druhou stranu je ale obdivuhodný její vývoj. To, jak se postavila na vlastní nohy a konečně se začala starat sama o sebe a ne o názor ostatních. Myslím, že to opravdu potřebovala. Dokázala mě v některých místech dokonce příjemně překvapit. Jistým vývojem si prošel i Butch, který se konečně vyhrabal ze své role mazlíčka Bratrstva.

 

Věc, která se mi na Bratrstvu líbí, je způsob, jakým Wardová dokáže propojit náznaky z minulých knih, minulost postav a ještě si rozehrát něco i do budoucnosti. Za to má u mě klobouk dolů. O pár bodíků ale přichází ve chvílích, kdy narážím na opakování myšlenek z předchozích dílů. Bojím se toho, že mě nakonec začne nudit monotónnost konců. Nic proti happyendům, ale pokud to tak půjde dál, stane se z celého bratrstva kupa opravdu mužných válečníků s opravdu dlouhým přirozením, kterým po boku stojí ženy, které jsou jako přes kopírák. Všechny opravdu úžasné.

Přes to všechno jsem nemohla knihu celou tu dobu, co jsem ji četla, odložit. I když z duše nesnáším příběhy stavěné na romantice, u Bratrstva černé dýky jsem ochotná svou averzi překousnout. Nejspíš má nějaký x-faktor, protože i když vím, že vlastně dobrá není, stejně se mi strašně líbí a já se musím těšit na další pokračování. V tomto díle jsme se konečně dozvěděli něco víc o Vishousovi. Pátý bude ale jen a jen o něm a já jsem opravdu zvědavá, jak se s jeho příběhem spisovatelka popere.

Vražedná pomsta - Suzanne Collins

Hladové hry jsou u konce. Pro Katniss ale teprve všechno začíná. Ona je totiž nedějí všech lidí z Panemu. Ona je jejich Reprodrozd.

Po vítězství ve zedmdesátých čtvrtých Hladových hrách se Katniss a Peeta vrací domů do Dvanáctého kraje. V den, kdy mají vyrazit na turné vítězů, navštíví Katniss v jejím novém domě samotný prezident Snow. Muž, který je podle Katniss cítit po růžích a krvi, je rozhořčen tím, co se stalo na konci posledních Hadových her. Přesněji tím, jak se Katniss a Peeta chtěli společně zasebevraždit jedovatými bobulemi. Ukazuje se totiž, že jejich čin probudil v obyvatelích Panemu chuť následovat jejich příkladu a začínají se proti mocnému Kapitolu bouřit. Vyhrožuje Katniss tím, že pokud nepřesvědčí celou zemi o tom, že její čin nebyl aktem vzdoru, ale šílené lásky k Peetovi, nechá povraždit celou její rodinu a všechny její přátele.

 

Vražedná pomsta je pekelně rychlé, nervy drásající a srdceryvné pokračováníArény smrti. Příběh mě okamžitě vtáhl, takže jsem nebyla schopná knížku sama od sebe odložit. Když čtete Hladové hry, vše jde stranou. Spát se vám najednou nechce a jediný hlad, který vás stíhá, je ten po dalším čtení. Celá kniha je dokonalým souladem akce, světa, který Collinsová vytvořila a charakterů, které mají svou hloubku.

První zastávkou na turné vítězů je Jedenáctý kraj, domov Katnissiny přítelkyně a spojence z Hladových her, Routy. Když během projevu pronese řeč na Routinu poctu, netuší, co všechno se tím pokazí. Nejdřív nějaký stařec zapíská melodii, která v aréně znamenala, že je Routa v pořádku a poté celý dav pozvedne tři prsty v gestu, kterým se Katniss s Routou loučila. Jakmile Vítězové vystrčí paty z pódia, mírotvorci proženou pískajícímu muži hlavou kulku.

Katniss a Peeta pak pokračují v cestě po všech další krajích a své turné končí v Kapitolu. Koná se slavností večírek na jejich počest, na kterém Peeta Katniss žádá o ruku v naději, že to urovná její spor se Snowem. Když se ale Katniss dozvídá, že jejich pokusy potlačit povstání v okresech selhaly, uvědomuje si, že jiná možnost, než povstání, není.

To však ještě neví, co si tvůrci her vymysleli na letošní Čtvrtohry. Čtvrohry jsou Hladové hry, které se pořádají vždy po dvaceti pěti letech. V minulých čtvrtohrách, shodou okolností v těch, které vyhrál Katnissin trenér Heymitch, bylo nahnáno do aréna místo dvaceti čtyř hned čtyřicet osm splátců. Letošní ročník je jako na míru ušitý situaci, která panuje v zemi. Do arény totiž půjdou splátci ze řad již existujících vítězů. Katniss se musí vrátit do arény a spolu s ní i Peeta nebo Heymitch.

Téměř nepolevující napětí nutí čtenáře zůstat celou dobu ve střehu. Děj dokonale navazuje na události a machinace z Arény smrti. Kniha je plná opravdu překvapivých zvratů. Musím přiznat, že z vývoje situace jsem byla občas pěkně v šoku.

Vypadá to, že milostný trojúhelník se v žánru Young Adult už napevno usadil. Ve Vražedné pomstě je s ním ale zacházeno opravdu jemně, takže nepůsobí jen uvěřitelně, ale i pochopitelně. Bylo úžasné pozorovat Katniss při tom, jak objevuje

svoje city a snaží se s nimi vypořádat. Ale ruku na srdce, není zrovna moc emocionálně založená. Je spíš praktická.

Ve Vražedné postě je s porovnáním s prvním dílem mnohem více  vedlejších postav. A každá z nich vyprávěla svůj vlastní příběh. Některé se příběhem jen mihly, přesto měly ale kompletně vybudovanou minulost a charakter, díky čemuž jsem neměla problém zapamatovat si je. Samozřejmě jsme také potkali postavy, které už známe z Arény smrti. Dozvěděli jsme se o nich něco nového, ale současně na povrch vyplavaly další otázky, které mi budou doufám v další a zároveň posledním díle zodpovězeny. Jednou z mých nejoblíbenějších postav v knize vůbec je Finnick. Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem si ho zamilovala. Doufám, že se o něm dozvím ještě něco víc. Hodně sympatická mi byla taky Johanna. Byla pro mě velkým překvapením. A její sarkasmus mi opravdu sedl.

Vražedná pomsta opravdu překonala všechna moje očekávání. Byla jsem naprosto pohlcena a uchvácena tím, co se Suzanne Collins podařilo vytvořit. A když řeknu, že se šíleně těším, až se ponořím do finálního dílu série, nijak nepřeháním. Hladové hry jsou neopakovatelným zážitkem, takže neváhejte a rozhodně se do nich pusťte.

Oškliví - Scott Westerfeld

Ocitáme se v dystopické budoucnosti. Všichni jsou zde šťastní, mají se rádi a hlavně jsou krásní. Jedinými pozůstatky po Rezatcích, původních obyvatelích Země, jsou ruiny měst a pláně bílých orchidejí.

Tally bude brzo šestnáct. V jejím světě je to rozhodující. Jakmile překročí šestnáctku, konečně se stane krásnou. Přesněji řečeno, udělají ji Krásnou. Povinně podstoupí plastickou operaci, díky které se změní nejen její vzhled, ale její tělo se stane odolnějším proti nemocem a Tally konečně nebude stát nic v cestě k šťastnému životu. Nebude mít žádné starosti, emoce jako vztek a žárlivost už nikdy nepocítí a nebude se muset bát předsudků kvůli výšce, váze nebo barvě kůže. Není divu, že se Tally na svůj nový život těší.

Ale zatím je jí pořád patnáct, zatímco jejímu nejlepšímu příteli už bylo šestnáct. On je už Krásný, zatímco Tally je pořád Ošklivá. Teoreticky vzato by mohl Tally navštěvovat, ale v praxi Noví Krásní nikdy neopouštějí New Pretty Town, aby se vrátili do Uglyville, kde žijí Oškliví od jedenácti do šestnácti na internátě. A jako Ošklivé je Tally zakázáno do New Pretty Townu vstupovat.

Ocitáme se v bodě, kdy spolu s Tally začínáme porušovat pravidla. Při útěku z New Pretty Townu, kam se proplížila proto, aby si mohla se svým kamarádem popovídat, Tally potkává Shay. Ta jí pomáhá zmizet z dosahu hlídek, které na sebe Tally poštvala, když spustila při úniku požární poplach. Tally se s ní začíná kamarádit. Shay ji učí létat na magnetickém prkně a dokonce se spolu v noci vydávají na výlet do Rezavých ruin, města Rezatců, jehož pozůstatky Krásní konzervují za účelem exkurzí, které tam Oškliví se školou každoročně podnikají.

Den před Tallynými šestnáctými narozeninami se jí Shay pokouší přemluvit k tomu, aby s ní utekla do Kouře. Místa, kde žijí Oškliví, kteří nikdy nepodstoupili operaci. Pro Tally je to nepřípustné. Těší se na to, až bude Krásná, takže Shay odchází sama. Nechává ale Tally lísteček s instrukcemi, kdyby si to náhodou rozmyslela.

Přichází den šestnáctin a Tally je plná očekávání. K operaci však nakonec nedojde, protože je odvezena na velitelství Speciálních případů. Speciálové jsou něco jako uklízecí četa Krásných. Když se naskytne nějaký problém, speciálové ho neprodleně vyřeší. A Kouř mezi tyto problémy patří. Speciálové jsou rozhořčeni tím, že ho ještě nedokázali vystopovat. Tally je nucena vydat se za svou přítelkyní jako špeh, jinak jí nikdy nebude dovoleno podstoupit operaci a nikdy se nestane Krásnou.

Dokáže ale Tally zradit svou přítelkyni a všechny lidi z Kouře? Nahlédněme spolu s ní za oponu světa Krásných a poznejme děsivou pravdu.

Mám ráda dobré dystopie. Po Hladových hrách jsem se vrhla do světa Ošklivých a musím říct, že jsem opravdu nebyla zklamaná. Budoucnost dle Scotta Westerfelda na mě působila opravdu uvěřitelně. Vše co se týkalo Ošklivých, Krásných a Speciálů jsem mu schramstla i s navijákem.

Charaktery působily opravdu živě. Do Tally jsem se dokázala vcítit, prožívala jsem její trápení a soucítila s ní. Dokonce jsem chápala i její pohnutky, což se vždycky říct nedá. Je pro mě nepředstavitelné, že bych měla žít ve stejném světě jako ona.

Zatím byly zmíněny jen náznaky toho, proč se vlastně původní společnost zhroutila, takže předpokládám, že to bude v dalším pokračování o něco více rozvedeno. Já osobně jsem na to docela zvědavá.

Knížka se hemží různými technickými vymoženostmi a já jsem ráda, že je jejich fungování vysvětlováno tak, že je snadno pochopitelné i pro laika. Mimochodem, opravdu mě dostal nápad s bungee vestami a s prkny fungujícími díky magnetismu.

Jediné co bych vytkla, je trochu pomalejší začátek. Chápu, že pro navození atmosféry byl důležitý, ale já jsem si víc užívala pasáže, kdy děj plynul o něco rychleji, takže jsem se nenudila.

Musím přiznat, že jsem ze čtení Ošklivých měla docela strach. Od té doby, co se mi dostaly do rukou Zombie blondýny od Briana Jamese, jsem ke knížkám vyprávějícím o holce docela skeptická. Westerfeld mě ale opravdu mile překvapil tím, že Tally napsal tak opravdově. Nebyla ani zbytečně přeslazená a ani se naopak nechovala jako kluk v holčičím těle. Tento spisovatel si mě opravdu získal. A nejen kvůli otevřenému konci, který Oškliví bezesporu měli, se těším na to, až si budu moci přečíst pokračování tohoto skvělého příběhu.

Aréna smrti - Suzanne Collins (#2)

Hladové hry. Reality show, ve které 24 splátců bojuje o svůj život v aréně. A při tom je na obrazovkách svých televizí sleduje celá země. Dámy a pánové, sedmdesáté čtvrté Hladové hry právě začínají!

Lidé v celé zemi jsou nervózní, dnes je totiž nejdůležitější den v celém roce. Den sklizně. Ve všech dvanácti krajích budou slavnostně vylosována jména splátců - dětí, kteří budou na život a na smrt bojovat v aréně pro pobavení Kapitolu.

A ve Dvanáctém kraji je vylosována Primulie Everdeenová - sestra hlavní hrdiny našeho příběhu. Katniss by nikdy nedovolila, aby se její sestřičce něco stalo. Proto se taky místo ní přihlásí jako dobrovolnice. Není divu, že celý Panem nevěří svým očím. Ve dvanáctém kraji je totiž to, že vás nevybrali, důvod k obrovské oslavě. Dvanáctý kraj nemíval žádné dobrovolníky. Až do teď. Prim měla štěstí. To se však nedá říct o Peetovi, synovi pekaře. Místo něj se nikdo nenabídl. Katniss bude muset v aréně bojovat proti chlapci, který jí kdysi daroval chleba.

A jejich trenérem se stává Heymitch - jediný člověk z Dvanáctého kraje, který vyhrál Hladové hry. Není pro ně ale žádnou výhrou. Dokonce i na Sklizeň dorazil úplně na mol a znemožnil se před celým Panemem, když se skácel z pódia. Není divu, že Katniss a Peetovi nikdo moc šancí na výhru nedává. Když ale Heymitch zjistí, že ani jeden z nich nehodlá zemřít do boje, je najednou jako vyměněný. Dokonce naplánuje i strategii, jak oba udržet naživu. Spočívá hlavně v tom, že budou držet pohromadě. Peeta a Katniss spolu nějakou dobu opravdu trénují, ale poté, co Peeta při rozhovoru řekne, že Katniss miluje, a ona se na něj kvůli tomu naštve, začíná kopat každý sám za sebe.

A když při soukromém představení před organizátory Katniss ujedou nervy, začíná mít strach, že pořadatelé začnou hledat nějaký způsob, jak se jí rychle a zbavit. Ale je to právě naopak. Katniss dostane nejvyšší hodnocení ze všech. Vstupu do arény teď už nic nebrání.

Katniss dělá to, v čem je nejlepší - schovává se na stromech a snaží se být co nejnenápadnější. Když první noci zjistí, že se Peeta přidal k profesionálním splátcům - lidem, kteří na Hladové hry celý život trénují - cítí se zrazená. Když jí potom ale zachrání život, není divu, že je Katniss trochu zmatená.

A když se naskytne možnost, že letošní Hladové hry budou mít dva výherce, Katniss neváhá a utváří s Peetou opravdu silnou dvojici. A navíc zapadnou do Heymitchových kolejí. Co je ale hra pro kamery a co je realita? To neví ani sama Katniss. Jisté je ale jedno. Kapitol se bude ještě divit.

Ten, kdo četl Hladové hry, určitě pochopil, proč si tato trilogie podmanila čtenáře na celém světe. Mnoho spisovatelek touží po úspěchu, kterého dosáhla Suzanne Collins. Hlavně díky této dámě se stává dystopie všeho druhu tak populární jak mezi čtenáři, tak mezi spisovateli. A není se čemu divit. Collinsová totiž vytvořila opravdový zázrak.

Hlavní hrdinka Katniss je po právu považována za opravdu silnou osobnost. S Xenou si ji určitě nespletete, Katniss rozhodně nespoléhá na svou sílu. A jejím cílem rozhodně není vytahovat se. Žádné demonstrace síly, Katniss se raději schová a moudře počká, než liška zaleze zpátky do doupěte. Proti svým nepřátelům bojuje hlavně svým důvtipem a vynalézavostí.

Je dost chytrá na to, aby nedávala nenávist ke všemu, co Kapitol představuje, přímo na odiv. Raději ji demonstruje na na první pohled obyčejných věcech, jako je spřátelení se s Routou, které je pro mnohé naprosto nepochopitelné. Nejsou totiž ze stejného kraje a ani nepatří mezi profesionální splátkyně.

Peeta je na první pohled něco jako náš Honza. Nedokážete si ho představit, jak máchá mečem a sráží nepřátelům hlavy. Jak ale několikrát dokáže, není žádný hlupák. Občas mi ho bylo dokonce líto. Hlavně když mu Katniss pořád opakovala, že celý jejich vztah je vlastně jen hra. Určitě nejsem jediná, kdo by ji nejraději přetáhl něčím po hlavě, aby se jí tam konečně rozsvítilo.

Ale nejen hlavní postavy jsou hodny obdivu. Kdo by nemiloval Hurikána, Katnissina kamaráda, se kterým společně doma vyráželi na lov. Nedostal sice moc prostoru, ale věřím tomu, že to bude v dalších dílech napraveno.

Jediný můj problém byl, že jsem se nedokázala orientovat v ostatních splátcích. Jejich jména byla vychrlena tak rychle, že byla opravdu jen malá šance si je všechny zapamatovat. Avšak postavy, které zůstaly v aréně nejdéle byli už představeny lépe, takže třeba Liška, Cato nebo Routa byli jedineční.

Když jsme začínala Arénu smrti číst, měla jsem docela strach, že si nezvyknu na styl vyprávění, který Collinsová používá. Opravdu nejsme fanynka psaní v přítomném čase. Hladové hry si vás ale tak podmaní, že na nějaké časy po chvilce úplně zapomenete a naplno se ponoříte do příběhu. Budete prožívat osudy hlavních hrdinů, budete držet palce, aby se konečně dali do hromady a budete doufat, že všechno dobře dopadne.

Aréna smrti je napsaná opravdu jednoduše, ale o to poutavěji. Nemusíte se prokousávat pětistránkovými myšlenkovými pochody, které vás začnou okamžitě nudit. U Hunger Games vám opravdu nic takového nehrozí. A komun bych knihu doporučila. Samozřejmě, že úplně všem. Už dlouho jsem nečetla knížku, která by mě tak dostala. Opravdu hladovím po pokračování!

Jonas - Eden Maguire

Poslední rok nebyl pro obyvatele Ellertonu vůbec jednoduchý. Velmi brzy po sobě za nešťastných okolností zemřeli čtyři teenageři. Arizona, Summer, Jonas a Phoenix, jehož smrt zasáhla Darinu nejvíc. Předtím, než ho v zápalu boje ubodali, spolu totiž chodili. Byly spolu sice jen dva měsíce, ale Darina se přes jeho ztrátu nedokáže přenést. Nakonec se ale ukáže, že ne všechno je tak definitivní, jak to na první pohled vypadá.

Hned na začátku nás spisovatelka nemilosrdně vrhá do děje. Spolu s vyjukanou Darinou se octneme na starém opuštěném ranči, kde se shodou okolností koná mejdlo Krásných mrtvých - zombícké sekty v čele se svým svrchovaným pánem (jo, opravdu mu tak říkají) Hunterem - na počest Phoenixe, který akorát povstal z hrobu. Místo objasnění toho, jak se tu Darina vlastně ocitla, se ale dočkáme jen jejího hrdinského úniku.

Následuje asi dvacet stránek vyplněných tlacháním s matkou a nejlepším kamarádem, kteří ji shodou okolností oba nechápu, a s Phoenixovým bráchou Brandonem, který ji sice chápe, ale stejně ji z její bezbřehé deprese moc nepomůže. Darina občas přemýšlí o Phoenixovi jako o mrtvém, což pořád sice technicky je, ale mě to donutilo přemýšlet nad tím, jestli jsem náhodou špatně nečetla, a ta příhoda ve stodole nebyla sen nebo něco takového. Což je mi v zápětí úspěšně vyvráceno, protože se Darina vrací na ranč s tím, že musí zjistit, o co tam vlastně jde, ale vrací se opět s nepořízenou, protože je k smrti vyděšena Hunterem a jeho "křídly a umrlčími lebkami".

Pak tu máme pohřeb, Darinino skoroutopení, které přežije jen kvůli tomu, že ji Brandon vyloví, meeting se Zoey - Jonasovou dívkou, která s ním jela na motorce když se zabil, a která se stále zotavuje po těžkém zranění, které při nehodě utrpěla - a do třetice všeho dobrého se jedeme podívat na Foxton. Tentokrát je však Darina o něco úspěšnější najde ve stodole svého vyvoleného, po čemž samozřejmě následuje srdceryvné znovushledání, necitelně přerušené příchodem zbytku Krásných mrtvých.

Ukazuje se, že Hunter nechal Darinu přijít na jejich území nikoli z dobroty srdce, ale aby ji nepřímo donutil pomoct jim. Všichni se totiž vrátili z limbu (ještě teď mě to slovo dostává do kolen) z nějakého důvodu. Musí vyřešit věci, které jim brání v přechodu na druhou stranu, místo, kam každá duše chce, i když neví, co ji tam čeká. Takže Krásní mrtví nejsou andělé, jak bychom podle obálky mohli očekávat, ale zombie, jejichž jediná křídla jsou v podobě miniaturních tetování na místech, kde se jich dotkla smrt. Mozek vám ale nesežerou. Nejspíš. Darina tedy dostane na výběr mezi vymazáním myšlenek a zavázáním se k tomu, že pomůže duším svých čtyř mrtvých spolužáků dostat se dál. Hádejte, co si vybere.

Jako první je na řadě Jonas. Proč? Zombie mají v lidském světe jen omezené působení. Přesně po roce se vrátí zpět do limbu s tím, že už nikdy nedostanou druhou šanci. A do výročí Jonasovy nehody zbývá jen pár dní. A jediným Darininým pojítkem s řešením je Zoey, která sice dělá pokroky, ale stejně si okolnosti havárie pořád nemůže vybavit.

"Ztratila jsem Jonase a srdce mi puklo. Jako jsi to měla ty s Phoenixem. A víš co je nejhorší - úplně nejhorší?"
"Že jste se ani nestihli rozloučit."

Krásní mrtví jsou zvláštní kniha. Celý začátek působí tak neuspořádaně, že máte sto chutí se čtením seknout, ale když přestanete přemýšlet nad tím, zda na sebe jednotlivé scény navazují, zjistíte, že to není úplně nejhorší. Obálku jsem si zamilovala a opravdu hodně jsem se snažila zamilovat si i obsah, ale čím víc toho máte z knihy přečtené, tím zvláštnější vám připadá. Občas byla moc divná i na mě.

Už když se podíváte na ta jména. Darina, Phoenix, Arizona,... Působí na mě tak, že autorka chtěla být originální, což se jí ve finále doopravdy podařilo, ale nejsem si tak úplně jistá že to je dobře. Spíš než originální jsou prostě podivné.

Darina sama o sobě mi dost často připomínala Sookie z Pravé krve. Neustále se litovala a nad něčím fňukala. A když měla své světlé chvilky, byla zase tak statečná, že by vedle ní větrem ošlehaný válečník vypadal jako ubrečená holčička s blonďatýma culíčkama. Phoenix mi stejně jako jejich láska připadá až moc dokonalý. Za celou knížku jsem se nedočkala ani jednoho jeho nedostatku. Že by se spisovatelka řídila heslem "O mrtvých jen v dobrém"? Občas to tak doopravdy vypadalo. Na druhou stranu bylo ale pěkné, že Huntera udělala nakonec poměrně lidského a jeho pohnutky pochopitelné. Prostě všechno pro dobro skupiny.

Celá kniha je vlastně o lidech, kteří se snaží vyrovnat se ztrátou svých blízkých. Darina nepomohla jen Jonasovi, ale i Zoey, která dostala šanci se s ním rozloučit a Jonasovu tátovi, který by se jinak se synovou smrtí nikdy nesmířil. Stále tu ale zůstává několik zlomených srdcí, které potřebují pofoukat a pár náznaků, které by stálo za to rozvést.

Na závěr bych chtěla říct, že i když byla ta knížka tak strašně podivná, chci si přečíst pokračování. Ani ne tak kvůli neodolatelnosti hlavního hrdiny, ale kvůli tomu, že bych se mohla dozvědět něco víc o Summer a Arizoně, které by nemusely být jako předmět vyšetřování vůbec k zahození a jsem opravdu zvědavá na to, proč vlastně zemřely.

Knihu bych doporučila spíš fanynkám (fanouškům moc ne) romanťáren pro "mladé dospělé".

Roztomilé malé lhářky - Sara Shepard

"Tři mohou udržet tajemství, pokud jsou dva z nich mrtví."

-Benjamin Franklin

 

Všechno začalo docela nevinně. Pět kamarádek se domluvilo na tom, že poslední den sedmé třídy oslaví tím, že spolu přespí v domu pro hosty na zahradě domu jedné z nich. Jenže když se potom Spencer a Alison pohádají a Ali naštvaná odejde, nikdo netuší, že už je to napořád. Už jsou to tři roky, dva měsíce a 12 dní, co Alison zmizela a spolu s ní i všechna ta tajemství, které znala. Nebo to tak alespoň vypadalo do té doby, než Spencer, Emily, Arie a Hanně začaly chodit zprávy od tajemné A. Nebo mám říct spíš tajemného? Na to si ještě počkáme.

Každá z holek se s Aliným zmizením vyrovnávala podle svého. Aria dokonce odjela na Island. Ale teď je zpátky a flirtuje v baru se svým budoucím učitelem angličtiny. Zato Spencer žádné speciální kredity nahánět nemusí. Stačilo by jí, kdyby ji její rodiče konečně začali trochu brát. A kdy dostane lepší příležitost se projevit, než před novým přítelem své dokonalé sestry Melissy? Emily se svými rodiči nemá problém. To se však netýká otázky její orientace. Když ta nová holka, co se nastěhovala do Alisonina domu, je tak roztomilá. A pak je tu Hanna. Ale nová a lepší Hanna. Už ji netrápí přebytečná kila, chodí se svým vysněným klukem a libuje si v docela nebezpečné zábavě. Anebo že by toužila seznámit se s policejní stanicí zevnitř?

A právě v tuto dobu holkám přijdou první vzkazy. Ale co je na nich nejpodivnější? Hlavně to, že se všechny týkají věcí, které věděla jen Alison. A mimochodem, ještě je tu ta věc s Jennou.

V první řadě musím říct, že jsem opravdu ráda, že je příběh vyprávěn v er-formě. Můžeme tak sledovat příběhy všech čtyř holek a přitom to nepůsobí chaoticky.

Ze začátku jsem měla strach z toho, že mě knížka nebude bavit kvůli tomu, že jsem viděla seriál, který se knihy docela hodně drží. Ale opak byl pravdou. Celé Lhářky jsem měla za dva dny přečtené a ještě teď mě překvapuje to, s jakou jednoduchostí a lehkostí se celá knížka četla. Do děje jsem se vžila snad okamžitě a se zatajeným dechem jsem čekala na to, až odhalí nějakou indicii, která by vedla k odhalení Alisonina vraha nebo A. Sara všechna ta tajemství podala tak přirozeně, že jsem jí to sežrala i s navijákem. Žádné nekonečné tajuplné omílání jednoho a toho samého. S touhle knížkou prostě zůstanete v sedle všech dvě sta padesát stran.

Občas mi ale Lhářky docela dost připomínaly Superdrbnu. Hlavně to bylo těmy vzkazy a tím, že A ví všechno, ale nikdo neví, kdo je A, ale také tou hromadou módních značek, které jsou v knížce zmíněny.

Myslím že za zmínku stojí i obálka, na které jsou filmové představitelky Ariy, Spencer, Hanny a Emily. Osobně se mi tohle promo strašně líbí. A jsem docela zvědavá, jako obálky budou mít příští díly. Pokud by byly taky seriálové, byla bych víc než spokojená.

Pokud má tato kniha nějaké chyby, nevšimla jsem si jich pod vším tím nánosem napínavého čtení. Celkově ji považuji za velmi dobrý začátek série. Pokud napínavost spolu s díly poroste, máme se rozhodně na co těšit.

Anděl - Denisa Tatíčková

Andělé. S těmito okřídlenými bytostmi se poslední dobou roztrhl pytel. A tato kniha dokazuje, že i české spisovatelky chtějí smočit v tomhle tématu prstíčky. To, jak to potom dopadne, už je věc druhá.

Sam je sice anděl, ale to, jestli dostane křídla, záleží na úspěchu (nebo taky neúspěchu) její první mise. Je poslána na zem, aby chránila lidského kluka Daniela (což musí být nesmírně složité, když neustále buď něco neustále ochmatává, očumuje nebo se něčemu diví). Jdou po něm totiž síly temnoty. Ale když zjistí, že je v ohrožení spíš jeho psychická stránka, nerozpakuje se před výslovný zákaz Rady zviditelnit a navázat s ním přátelství.S tím zákazem to až tak horké nebylo, protože jediný trest, kterého se San dočká, je lehký sprd, který jí Rada po návratu do nebe uštědřila.

A teď přichází na řadu nehynoucí láska, silně podobná té, se kterou jsme měli tu čest už ve Stmívání. Hlavní hrdinové si neustále v těch nejromantičtějších okamžicích šahají na vlasy nebo jeden druhému ohmatávají líce. Vrcholem erotiky byl asi pětivteřinový polibek, samozřejmě doplněný srdceryvným loučením, případně ještě srdceryvnějším shledáním.

Poté, co to hned na začátku hlavní hrdinka asi desetkrát vzdá a následně si sama zvládne uštědřit přednášku na téma: Co bych to byla za anděla, kdybych ho v jeho bezbřehém utrpení nechala samotného, začne Dana pronásledovat na každém kroku. Vrcholem akce je epický souboj dobra se zlem, který proběhne na přibližně půl stránce, když Sam bojuje s černým cosi, jež se na jejího milého vrhne v parčíku. Samozřejmě to utluče přívalem pozitivní energie, ale aby ji nikdo náhodou nemohl považovat za dokonalou zachránkyni, pro jistotu se nechá tou temnotou poškrábat.

 

Pokud vaše slzné kanálky už teď jedou na plné obrátky, počkejte až přijde okamžik, kdy se Sam musí po víceméně úspěšné misi vrátit zpět na základnu. Taky vám to se všemi těmi misemi připadá spíš jako z filmu o Bondovi? Bude to horší.

Sam je skleněným výtahem vyexpedována zpátky do nebe, kde se má neprodleně dostavit k zmiňovanému slyšení u Rady. Je zdrbána za porušení zákona a i když svou princeznu před drakem ochránila, proletí se tak leda raketoplánem, protože v dohledné době si může o křídlech nechat leda snít. Ale to by tu nesměl být její neohrožený přítel Arne (vždycky jsem si vzpomněla na Arne Nováka, kterého jsme probírali v literatuře), aby ji nedomluvil další misi. Jestli to i tentokrát tak parádně zmrví si musíte přečíst sami.

Celkově bych knížku označila za ztrátu času. Všech sto padesát stránek jsem se strašně nudila. Jediné světlé místečko pro mě byla Samina třetí mise, kde se ocitla kdesi ve středověku a ochraňovala pětiletou Marii. Tahle pasáž byla ale sama o sobě tak krátká, že neměla nejmenší šanci můj názor na knihu změnit.

Na první pohled jde poznat, že jde o autorčinu prvotinu. Navíc to celé působí dojmem slabé redakční práce, protože to by jí nemohly uniknout ty hromady opakujících se výrazů.V konečném výsledku to vypadá, že má autorka opravdu minimální slovní zásobu. Šíleně rušivě na mě působily hordy otazníků a vykřičníků. Myslím, že dostatečnou satisfakcí by bylo vydloubat tyhle znaky z autorčiny klávesnice. Dle mého názoru je lepší vyjádřit pocity popisem, než interpunkčními znaménky.

A potom jsou tu charaktery. Z celé knížky jsme se nedozvěděla, kde se děj vlastně odehrává a jmená vám nenapoví. Protože vedle českých jmen jako Daniel, Simona a Rita jsou tu zcela běžná jména jako Marry a Debbie. Pokud se zaměřím na hlavní hrdiny, připadají mi jako EMO křečci zavření v kleci spolu se svými pocity viny.

 

Věčně se opakující scény typu: "Můžu za to já." "Ne, můžu zato já." "Jo, vlastně můžeš.", mě po chvilce začaly unavovat. Ostatní charaktery na tom nebyly o moc líp. Většinou byla zmíněna jedna vlastnost, která se té určité osoby týkala, a podle té ji zařadíte do poličky padouch nebo klaďas. Většinou padouch. . Uvěřitelné postavy jsou založeny na dobrých a špatných vlastnostech, i když ve finále některé převažují. Zde nenacházím jedinou, která by působila alespoň trochu opravdově.

Jediná věc, která se mi na knížce líbila, byly popisy, které se autorce opravdu dařily. Atmosféra byla sice nevalná, ale zmínky o takových drobnostech, jako jsou kapky deště stékající po okně, mě při čtení držely naživu.

Anděl je zářným případem toho, jak to nemá vypadat. Podobná díla vrhají akorát negativní světlo na české autory, což je opravdu škoda, protože naši spisovatelé mají opravdu co nabídnout. Knihu bych doporučila, kromě svého největšího nepřítele, opravdu jen hodně nenáročným čtenářům, kterým výše uvedené nedostatky nebudou vadit.

Zkřížené hnáty - Patricia Briggs

Mercedes je vystudovaná učitelka, opravuje Volkswageny, je kožoměněc a pokud jde o trable, stojí ve frontě vždycky na prvním místě.

Mercy se ještě nestihly zahojit šrámy na duši po událostech z minulého dílu a je tu na spadnutí další katastrofa. Vládkyně místního klanu upíru, Marsilie, totiž zjistila, kdo zabil jednoho z jejích oblíbenců, Andreho. A ví i to, že je do toho zapleten Mercyin upíří přítel Stefan a milovník Scoobyho v jedné osobě. Nechává zabít všechny jeho ovce, mučí ho a nakonec ho naprosto vyhladovělého posílá do Mercyina obýváku s tím, že se zbaví dvou much jednou ranou. Ví totiž, že by si Stefan Mercyinu smrt nikdy neodpustil.

"Ona to ví." Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: "Uteč."

Díky Adamově pomoci však nakonec nikdo nezemře, takže se Marsilie musí Mercy zbavit jiným způsobem. Nechá na dveře její garáže nakreslit zkřížené hnáty, které kromě toho, že nejdou umýt, navíc za nějakou dobu začnou přitahovat stvoření, která se nehodí do krámu dokonce ani upírům. Jediný způsob jak přestat být nepřítelem klanu je zemřít. Ale Mercy se ještě umírat nechce. A rozhodně nechce, aby se místo ní dostali do upírčina zorného pole její přátelé.

Přijímá tedy nabídku Amber, své kamarádky z vysoké, která tvrdí, že má doma ducha a odjíždí do Spokane, aby ji jejího neviditelného záškodníka zbavila. Jaká je šance, že si jediný upír ve městě vybere za svou oběť právě Mercy? Poté, co se ráno probudila s rankami po upířích špičácích na krku, už zná odpověď. Ta šance je až děsivě vysoká.

Jak se jí povede vymanit se z Netvorova vlivu? Jak zareagují členové smečky na to, že se do jejich středu vetřel kojot? A co Ambeřin duch? Všichni zúčastnění budou mít co dělat, aby si zachovali zdravou kůži.

"Myslím, že je příliš chytrý na to, aby si vymýšlel duchy."
"Prostě se dožaduje pozornosti."
"Má ji. Chce se přestat bát, protože někdo, koho nevidí a neslyší, mu převrací pokoj vzhůru nohama."

Číst tuhle sérii je strašně jednoduché. Nepotřebujete nad ní nijak extra přemýšlet a hledat vysvětlení mezi řádky. A ani si nevšimnete toho, že už jste u konce.

Na téhle sérii se mi líbí hromada věcí. Autorčino podání vztahů mezi upíry, vlkodlaky a fae, vlkodlačí hierarchie a to jak se nadpřirozeno postupně začleňuje do světa. Nejvíc ale miluju ty vtipné momenty, kterých není v knížce vůbec málo. Mercyiny poznámky mě prostě dostávaly do kolen.

"Jsi můj hrdina."
Trhl sebou a o několik kroků couvl, jako bych ho udeřila. Napadlo mě, co mu asi Marsilie řekla, když ho mučila.
"Stefane?"
Otočil se k nám, zasyčel a jeho výraz přiměl Chada ustoupit až ke mně. "Jsem upír, Mercy."
"Jo, to nám došlo, Prozradily tě špičáky."

Všechny charaktery jsou krásně vykreslené. Líbí se mi, jak Patricie zmiňuje různé detaily, které dělají postavy snadno uvěřitelné. Můj nejoblíbenější je Stefan. I když ho Marsilie mučila a vyhnala z klanu, stejně ji pořád bere jako svou paní a je jí oddaný. Jediná postava, která mi připadá málo rozvinutá, je Samuel. Doufám, že v dalších dílech dostane prostor a nějakým způsobem dokáže vyřešit své problémy.

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno znovu četla první tři díly série, jsem si nemohla nevšimnout toho typického vzoru, ke kterému se Patricie vždycky ke konci uchýlí. Mercy je zajata špatňákem, za pomoci kouzelné hole osvobozena a všechno dobře dopadlo. Vlastně i začátek knížky je pro spisovatelku typický. Na Mercyině prahu se vyrojí hromada lidí se svými odlišnými problémy a automechaničko, starej se.

Celkově ale knížka působí velmi čtivě a hlavně mezi přívrženci urban fantasy si najde své čtenáře. Zamilovat si Mercy a spol opravdu není těžké.

Dance Macabre - Laurell K. Hamilton

Anita Blake - zákonná popravčí upírů, nekromantka, lidská služebnice Vládce města, Lupa a Bolverk vlkodlačí smečky, Nimir-Ra klanu Pijáků krve a federální šerif. Nebojte, bude to ještě lepší.

Naše neohrožená popravčí, drsná jak šmirglpapír, řeší čistě lidské problémy. Bojí se totiž, že je těhotná. A nemohla si vybrat lepší načasování. Do St. Louis má totiž přijet kvůli upířímu baletu několik Vládců měst a Anita tam jako jedna třetina Jean-Claudova triumvirátu nemůže chybět.

Její dilema, zda to svým mužům říct, nebo ne, bleskově vyřeší Anitina (možná bývalá) nejlepší kamarádka Ronnie, když to na nebohého Micaha a Nathaniela vychrlí hned při první příležitosti. A díky triuvirátu netrvá moc dlouho, než se to dozví i zbytek jejího harému. Proč to najednou vypadá tak, že jediný, kdo nemá ani trochu radost, je Anita?

"A až se to miminko narodí, taky před ním budete šukat?"

Nathaniel ztuhl. Za zády se mi ozval Micahův hlas. "Miminko?"

Ale problémy nikdy nepočkají, dokud si vyřešíte své osobní záležitosti. Jean-Claude někde v cirkuse krotí Meng-Die, která se pokusila rozsekat Requiema na kusy, takže Anita musí na tête-à-tête se dvěma vládci města, které Jean-Claud považuje za své "přátele" sama. A že není o co stát. Samuel se jí pokouší strčit do postele minimálně jednoho ze svých synů, ve kterých by mohla teoreticky probudit schopnosti sirén, a Augustinus - Auggie - se ji pokusí asi po pěti vteřinách rozhovoru vojet. Holt, člověk si nevybere.

Ale když Anita ke svému zděšení zjistí, že se může kdokoli stát na vlivu její Ardeur závislý, připisuje si na pomyslný seznam další položku, kterou je nutno vyřešit před tím, než dostane možnost připoutat k sobě všechny Vládce měst, kteří se jí dostanou pod ruku.

"Chodím se třemi muži, žiju se dvěma a s dalšími dvěma mám příležitostný sex. To je sedm mužů. Jsem jako Sněhurka z pornofilmu."

Jak se říká, když ji miluješ, není co řešit. Přesně to vystihuje můj vstah k téhle sérii. Upřímně řečeno, větší Mary-Sue, než je Anita, jsem ještě nikde nepotkala. A ani nikoho jiného, kdo by dokázal během jedné knížky, odehrávající se v časovém rozpětí tří dnů, stihl minimálně šestkrát mít sex (pokud jsem dobře počítala - ano, opravdu jsem to počítala), vykousnout se s manželkou hostujícího Vládce města - o cicmání se s Auggieho lvama ani nemluvím. Tímhle tempem se ani nedivím, kdyby jí antikoncepce vyhlásila protestní stávku. Ale na druhou stranu, kdo jiný než Laurell by mohla nechat svou hrdinku vojet všechno v okruhu deseti kilometrů?

Ještě chvilku zůstaneme u postav. Potřebuju totiž napsat, jak strašně mě Richard a Ronnie štvali. Když se to tak vezme, jsou si strašně podobní. Neví, co chcou, a nedokážou se smířit s tím, co Anita je. Oba dva bych je v jistých pasážích pozvala na rande s mou podrážkou.Richard sice jednu chvilku vypadal, že konečně dostal rozum, ale o dvě stránky dál, to opět zvládl dokonale pohnojit. Ale stejně mě nikdy nepřestane bavit doufat v to, že nakonec objeví i své já, které je smířené samo se sebou, a až potom se můře smiřovat s tím, co jsou ostatní.

"Už bych si měl přestat nalhávat. Jsem tvé zvíře na zavolání, nenávidím to, nenávidím tebe, nenávidím Anitu a většinu času nenávidím i sebe. Konec lží."

Pak je tu hlavní zápletka, která vlastně žádná není. Sice je tu nakousnuto Anitino těhotenství (můžete si domyslet, jak to s ním nakonec dopadlo) a případné problémy týkající se setkání upířích hlavounů, ale veškeré pokusy o děj jsou pohřbeny pod nánosy nahých zadků Anitiných spolunocležníků. Už jsem říkala, že tuhle sérii miluju?

"Nebudeš se hádat?" zeptal se Nathaniel udiveně.
Zavrtěla jsem hlavou a lehla jsem si do polštářů. "Ne."
Nathaniel a Micha si vyměnili pohledy.
"Co?" zeptala jsem se.
Oba svorně zavrtěli hlavou. "Nic," řekl Micah.

"Nehádám se vždycky!"
"Samozřejmě, že ne," přikývl Micah.
"Nehádám!"
"Ne vždycky," řekl Nathaniel.
Plácla jsem ho po rameni.
"Ještě," zaprosil.

Anita Blake je prostě upířina pro otrlé, která - hlavně v dílech 10+ - není ani tak moc o ději, ale o sexu. Pokud je tohle váš styl, nebudete schopni odtrhnout oči od počítače, dokud nebudete mít přečtené poslední písmenko. Pokud to není váš styl, nikdy se k desátému dílu ani nedostanete.

Takže pokud jste fanoušky milostných hodněúhelníků, neohrožených krotitelek upírů a chlapů s proletě dlouhýma (chvilka napětí) vlasama, je tohle čtivo přesně pro vás. Protože když se do knížky zažerete tak dokonale jaké já, ani si nevšimnete toho, že kolem a kolem vlastně o ničem není.

Inkarceron - Catherine Fisher

"Odteď je veškerý Pokrok zakázán. Už se nikdy nic nezmění. Svoboda je malá cena za přežití."

Po letech Zuřivosti se celá země zastavuje v čase korzetů a kočárů tažených koňmi. Moderní přístroje sice existují, ale jsou Protokolem přísně zakázány stejně jako ostatní věci, které neodpovídají Době.

Ovšem, je tu jedna vyjímka. Vězení Inkarceron, živý organizmus věznící tisíce lidí, kteří byli pro království nepohodlní. Vrazi, násilníci, odpad společnosti. Inkarceron pro ně měl být dokonalým světem. Nic jim nechybělo. Měli jídlo, vzdělání a partičku moudrých Sapientů, kteří dobrovolně vešli do vězení, aby mohli být součástí experimentu. To totiž Inkarceron je. Nepodařený experiment. Něco se tam totiž zvrtlo. Místo ráje tam na lidi čeká jen hlad, bída a všudypřítomná smrt.

"Jde o smělý experiment, který může zahrnovat rizika, jaká jsme nepředvídali.

Inkarceron bude vysoce komplexní a inteligentní systém.

Pro své chovance by nemohl být laskavějším ani soucitnějším strážcem."

A v tomto světě žije Finn. On sám je přesvědčený, že přišel z Venku. A Sapient Gildas je zase přesvědčený, že k němu promlouvá Sapphique. Jediný člověk, který kdy z Vězení unikl. Většina lidí to považuje za obyčejnou legendu, ale Finn při svých čím dál tím častějších záchvatech opravdu vídá hvězdy. Proto mu taky říkají Hvězdovid. Finn si sice nepamatuje svůj život mimo Vězení, ale občas se mu nějaká ta zbloudilá vzpomínka vrátí. Jako třeba dort se sedmi svíčkami. A když se díky výkupného za Magistru, kterou díky lsti unesli, dostane ke křišťálovému Klíči, nic už mu nedokáže v cestě za svobodou zabránit.

Spolu se svým přísežným bratrem Keirem, Sapientem Gildasem a dívkou, která byla psím otrokem vládce křídla, se vydávají po stopách Sapphiqua na cestu vedoucí k Úniku.

"Dokážeš si představit, jaké to bude, Finne?

Až uvidíme hvězdy?

Uvidíme slunce!"

Ve stejnou dobu řeší svůj osobní konec světa i Claudie, dcera správce Inkarceronu. Už od malička byla zasnoubené s následníkem trůnu, Gilesem. Ale ani po jeho nešťastné smrti se její otec nevzdává vidiny moci, takže si Claudie bude brát Caspara, nového budoucího krále a věčně znuděného spratka v jedné osobě. A když budoucí vládkyně zjistí, že se její svatba bude konat už za dva dny, není z toho vůbec nadšená. Všechno se ale otočí o sto osmdesát stupňů, když zjistí, že skrz klíč, který ukradla v otcově pracovně, může komunikovat s lidmi, kteří jsou uvnitř vězení. Hlavně s Finnem, který jí někoho silně připomíná. Spolu se svým věrným učitelem a přítelem Jacobem udělá všechno, aby Finna ze spárů Inkarceronu dostala.

Jaké nástrahy budou muset vězni překonat, než uvidí hvězdy? A jak to dopadne s Claudiinou svatbou? Jedno je jasné. Finn i Claudia teprve zjistí, kdo doopravdy jsou.

"Stalo se něco divného. Dostavil se jistý člověk. Jmenoval se Bartlett.

Staral se o toho chlapce od nejútlejšího věku.

Mysleli si, že si bude zoufalstvím rvát vlasy. Ale on nic z toho neudělal.

Zasmál se, Claudie. Ten stařec se zasmál."

Tahle knížka je jedna z mála, která je originál od začátku až do konce. Nádherná ukázka toho, že i v dnešní době je možnost vymyslet něco neotřelého a jiného. Je tu od každého kousek. Trocha dystopie, kyberpunku a ani milovníci historie nebudou ochuzeni. Je až podivuhodné jak na sebe všechny složky příběhu hezky navazují.

Kniha se odehrává ve dvou, na první pohled spolu nesouvisejících, dějových liniích. Na jedné straně je tu Claudie. Na první pohled má všechno, ale v podstatě je pouze loutkou v rukách svého otce, který má nad jejím životem veškerou moc. Na druhou stranu je tu Finn, který se v nebezpečné atmosféře vězení musí postarat sám o sebe a dobře musí volit ty, kterým může věřit.

Stěny naslouchají.

Dveře přihlížejí.

Stromy šepotají.

Zvíře je lhář.

Varuj se deště.

Varuj se sněhu.

Varuj se toho,

koho myslíš, že znáš.

ZPĚVY SAPPHIQUOVY

Abyste pochopily jak svět, kterého jsou oba součástí, funguje, musíte při čtení dávat opravdu pozor, protože pokud jste zvyklí mít hned na začátku desetistránkové shrnutí, tady se ho rozhodně nedočkáte. Většina souvislostí vám dojde až poté, co se o nich postavy ve strávně zvoleném momentu baví nebo o nich přemýšlí.

Velkou pomůckou při rozuzlování děje byly taky úryvky, které se vždycky na začátku kapitoly nacházely. Obsahovaly například úryvky ze Zpěvů Sapphisquových - legendy, která se mezi Sapienty o jediném úniku z Vězení vypráví, z osobní korespondence mezi Královnou a Správcem nebo části projektové správy Inkarceronu.

Jediná věc, která mi opravdu vadila, byla, že jsem si nedokázala postavy vůbec představit. Nejsem sice zastánce přehnaných popisů, ve kterých se dozvíte i velikost bot hlavního hrdiny a barvu podprsenky jeho lepší polovičky, ale když je tam popisů naopak málo, taky to není dobře. To samé platí o Klíči. Představovala jsem si ho takový, jaký je vyobrazený na obálce (která je mimochodem nádherná, troufla bych si říct, že i hezčí, než původní), ale zas kde by na takovém Klíči byl ovládací panel? To mi prostě uniklo.

Suma sumárum, Inkarceron je něco jako maják v moři YA literatury. Příběh měl hloubku a nastiňuje pár námětů, které by mohly být rozvinuty v dalším dílu. Kdyby bylo více takových knih, třeba by se současná fantasy zvládla vymotat z osidel plochých lásek, dokonalých hrdinek a super mužných hrdinů. Protože pokud bych Finna nějak charakterizovala, přídavné jméno mužný bych určitě nepoužila. Spíš naivní. V některých částech mně skoro nutil vykřiknout: "Ale ne, copak nevidíš, že je to léčka?"

"Ochutnávám tvoje jídlo, vzpomínáš?"

"Já nejsem vládce křídla. A ty nejsi moje otrokyně."

"Ne, Finne. Jsem tvoje přítelkyně. A to znamená mnohem víc."

Musím říct, že jsem si to podlé vězení, které si se svými vězni hraje jako s figurkami na šachovnici, doopravdy zamilovala a na druhý díl s názvem Sapphique, který vychází už v listopadu tohoto roku, se budu opravdu těšit.

Závěrem chci moc poděkovat Knižnímu Klubu, díky kterému vám tuto recenze přináším ještě před oficiálním vydáním knihy, kterou si určitě zamilujete stejně jako já.

Smečka - Andrea Cremer

Calla Torová už od svých pěti let znala svůj osud a byla s ním smířená. Jenže co když existuje jeden člověk, kvůli kterému je ochotná vzepřít se všemu, čemu až do teď věřila?

Svět Ochránců měl vždycky pevný řád. Pomáhali Strážcům v boji proti Hledačům a dostávali za to všechno, co mohli potřebovat. Domy, peníze, vzdělání. To všechno výměnou za jejich svobodu. Strážci totiž mají absolutní moc nad jejich životy. Vybírají jim partnery, alfy smečky a veškerou neposlušnost tvrdě trestají.

A tohle je i Callin svět. Když jí bylo pět, dozvěděla se, že se v den svých osmnáctých narozenin provdá za Rena a spolu se stanou vůdci nové smečky. Calla je rozenou vůdkyní, takže ji její osud nijak netíží. Až na tu maličkost se svatbou.

Callina matka se snaží udělat z Cally dámu, jakou by vůdkyně smečky podle ní nepochybně měla být. Což samozřejmě zahrnuje i změnu šatníku. Takže Calla místo trička a ošoupaných jeansů musí začít nosit elegantní sukně a halenky (fuj).

Začala jsme sbírat své nejoblíbenější kusy, které jsem chtěla zachránit. Sedla jsem si na mikinu Republikáni volí Voldemorta.

Ale kromě matčiny angažovanosti je tu ještě jeden problém. Calla totiž musí až do svatby s Renem zůstat čistá. Takže žádné techtle mechtle se sexy budoucím alfou nepřipadá v úvahu. A s někým jiným už vůbec ne. Jenže Ren má pověst Casanovy, který už chodil s polovinou holek ve škole a Calle dělá značné problémy udržet svou touhu na uzdě. Ne že by jí v tom Ren nějak pomáhal.

Kdyby Calla neporušila zákon tím, že v lese zachránila před smrtí obyčejného člověka tím, že mu dala napít své krve, aby se mu uzdravila zranění, možná by její libido bylo jediným problémem. Jenže takto se na scénu dostává Shay. Calla se sice snažila, aby si myslel, že se mu to jen zdálo, ale když Shay nastoupí do stejné školy jako Calla, dílo zkázy je dokonáno. Shay ji totiž pozná a vyvine velké úsilí, aby se k ní dostal co nejblíže. Vlčice se ho nejdřív snaží vehementně zapudit, ale moc dlouho jí tenhle přístup nevydrží. Byla to totiž láska na první ochutnání.

"Řekla jsme ti jasně, co se stane, jestli mě ještě jednou políbíš. Uznej, že ruka by ti určitě chyběla."

"Ty řešíš všechny problémy výhružkama?"

"Ne."

"Lhářko."

Calla se začíná se Shayem čím dál tím víc sbližovat. A když jí její budoucí Strážce Logan nařídí Shaye chránit, Calla s ním začne trávit skoro všechen svůj volný čas. A když na ni jednou Shay vytasí knihu Válka všech proti všem, kterou Ochránci nesmí číst pod trestem smrti, Calla s velkým sebezapřením začne odhalovat tajemství Strážců, které se netýká jen jejich minulosti, Shaye ale i Ochránců. Strážci rozhodně ví, proč je ta kniha zakázaná.

Co všechno bude Calla muset porušit, aby o svém světě zjistila pravdu? Jak bude Ren snášet pozornost, kterou Shay Calle věnuje? A co je Shay vůbec zač? Nic totiž není takové, jaké to vypadá.

"To ti fakt nevadí, že se k tobě takhle chová?"

"Jak přesně?"

"Jako k věci, která mu patří."

"To není pravda. Ty nechápeš jakej je mezi náma vztah. Oba jsme vůdci. Jeden druhého neustále provokujeme."

"No jasně. A jak konkrétně provokuješ ty jeho?"

Moje bezprostřední reakce po dočtení knihy byla: Wow. Tenhle příběh vás nenechá lhostejným. Callu budete buďto milovat nebo nenávidět, stejně jako její dva muže. Ale ty budete spíš milovat. Rena rozhodně.

Knihkupectví jsou v dnešní době narvané různými YA knihami, ale Smečka rozhodně upoutá vaši pozornost. Byla totiž ponechána původní obálka, která se mi zdá naprosto nádherná, a dokážeme si díky ní hlavní hrdinku docela dobře představit.

Celkově se mi Calla zdá jako dobrá leaderka příběhu. Jejím hlavním povahovým rysem je její loajalita. Pro své blízké by udělala všechno, což je docela paradoxní, protože ohrozí celou svou smečku, když se snaží zachránit Shaye. Calla je ten typ, který si své bitvy vybojuje raději sám, než aby škemral o pomoc. Pokud bych ji chtěla k někomu přirovnat, byla by to Katniss z Hladových her, které je povahově hodně blízko. 

Největší strach jsem měla z toho, že Calla bude neporazitelnej babochlap, kterej bude mít ve všem poslední slovo, a všichni se před ní budou třást strachy. Naštěstí to tak ale nebylo, takže jsem byla příjemně překvapená.

"Jak dlouho dokážeš Logana zadržet? Jak dlouho budeš v bezpečí?"

"Proč si myslíš, že jsem v bezpečí, Callo?"

Ren a Shay. Každý z nich je úplně jiný a každý z nich si dokáže získat svůj příděl pozornosti. Ren je prostě chlap a dává to najevo. Dobře ví jak na Callu působí a využívá toho. Nesnese konkurenci, takže tu není moc velký předpoklad, že Shay bude jeho nejlepší kamarád. Ale když má svou světlou chvilku, je vidět, že ohledně Cally netrpí jen touhou vlastnit, ale že k ní opravdu něco cítí.

Shay na druhou stranu je ten introvert, který dává svou lásku najevo dvacet čtyři hodin denně. Pro Callu by udělal cokoliv, co několikrát předvede i v praxi. Většinou spíš čeká, než se mu naskytne dokonalá příležitost na romantiku, než aby po Calle přímo vyjel, jako Ren. Kdyby to bylo na mně, odsunula bych Shaye spíš na kolej "Nejlepší kamarád".

S politováním musím zkonstatovat, že vedlejší charaktery mi připadaly vedlejší až moc. Mají dobrý potenciál, který podle mně spisovatelka moc nevyužila. Členové smečky mi připadaly spíš jako kulisa. Jediný trochu výrazný byl Callin bratr Ansel, ale myslím, že by se dal rozvinout mnohem líp. Už po několik stránkách mi bylo jasné, kdo bude hrát hlavní roli, a kdo dostane jen pár štěků. Třeba Cosette by mohla být zajímavá, pokud by se víc odhalily její vlastnosti, minulost a to, co k charakterům patří. V tomhle ohledu jsme byla docela zklamaná. Smečku jsme četla bezprostředně po Nádherných bytostech a myslím, že propracovanost charakterů se nedá vůbec porovnávat.

Jako největší vadu na kráse považuji to, že spisovatelka má potřebu všechny jména zkracovat. U Rena a Shaye je to plus, protože jejich normální jména nedokážu ani vyslovit, ale dělat z Ansela Ana, z Nevilla Neva a z Cosette Cos už je trochu přehnané. Spisovatelka vymyslela pěkné jména, ale nemusela by si je tak prznit.

Naopak hodně se mi líbí hlavní zápletka. Nechci toho moc prozrazovat, ale myslím, že se na obzoru rýsuje spiknutí. Přiznávám se, že mně cesta, kterou se příběh ubíral, docela překvapila. Čekala jsem spíš něco typu "zakázaná láska překoná všechny překážky a všichni budou šťastní až na věky". Další příjemné překvapení.

Líbí se mi svět, který spisovatelka pro vlky připravila, ale ze začátku jsem se v něm dost ztrácela. Trvalo mi, než jsem pochopila, kdo je kdo, a jaké má v hierarchii moci postavení. Taky mi dlouho dělalo problémy přiřadit si jména k osobám, protože například jména členů smečky na mě byly vrženy tak rychle, že jsem si dlouho nedokázala přiřadit ke jménu osobnost. Myslím si, že to hodně souvisí s popisem charakterů, o kterém jsem se už zmiňovala.

Naopak ve vlcích samotných nijakou novinku nevidím. Neurazí, ale ani nenadchnou. Jejich přeměna se neváže na měsíc, oblečení jim po přeměně spět zase "naskočí". Jsem ale ráda, že spisovatelka udělala Ochránce ve vlčí podobě spokojené, protože další nadpřirozené bytosti nesmířené se svým prokletím bych asi nesnesla.

"Tak jdeme Mauglí, zabijeme Bambiho."

Jsem fanynkou milostných trojúhelníku a tenhle se mi opravdu líbí. Calla neodsunuje ani jednoho na druhou kolej a s každým z nich zažívá silné momenty. Vůči oběma trpí výčitkami svědomí, ale neužírá se dvě hodiny v kuse tím, že je vlastně oba podvádí. Další bodík k dobru.

Pokud se jedná o konec, ten mě chladným rozhodně nenechal. Knížku jsem dočetla o půl jedné v noci, protože ani to, že musím druhý den do školy, mě od knížky nedokázalo odtrhnout. Závěr byl jedním slovem strhující. Poslední stránka vás donutí prosit Boha, abyste si mohli okamžitě přečíst pokračování. A tím okamžitě myslím OKAMŽITĚ! Nenávidím otevřené konce, protože mně hned po dočtení postihují abstinenční příznaky. A když jsem zjistila, že v Americe vychází druhý díl až v červenci, takže si pokračování v dohledné době nepřečtu ani v angličtině, měla jsem pocit, že začnu bušit hlavou do zdi.

Pokud se pořád nedokážete rozhodnout, jestli si knížku pořídit, znovu si prosím přečtěte poslední odstavec. Tahle knížka vás vcucne, požvýká a pak vás ožužlané vyplivne a nechá čekat půl roku na druhý díl - Wolfsbane, který u nás vyjde tohle září. K Wolfsbane je na autorčiných stránkách zatím jen tohle: Zrada, ztráta, bolest, strach. Kolik zkoušek může láska vydržet a ještě přežít? Já osobně doufám, že se ke slovu dostane i Ren, protože ten je mi z kluků sympatičtější.

Takže mně už nezbývá nic jiného než hlasovat pro tuhle knížku všema deseti a poděkovat Knižnímu klubu, díky kterému jsem dostala možnost přečíst si knihu ještě před datem jejího oficiálního vydání.

Nádherné bytosti - Kami Garcia & Margaret Stohl

Když se přistěhujete do malýho města, je jasný, že se na seznamu drbů ocitnete na prvním místě. Když se přistěhujete do Gatlinu, můžete si být jisti tím, že vám udělají ze života peklo.

Ethan Wate celej život bydlí ve stejným době, baví se se stejnýma lidma a dělá stejný věci. Tak jako všichni v Gatlinu. Ale když se do města přistěhuje neteř starouše Rawenwooda, který funguje jako obdoba naší Klekánice, jeho stereotyp je náhle v trapu. Už ho nezajímá, jak ho Emily Ethanobijka důmyslně ignoruje a jak dlouhý nohy má Savannah Snowová. V epicentru jeho zájmu se objevuje Lena Duchannesová, holka o který se mu každou noc zdají strašidelný sny.

 

Jenže Lena nevypadá jako nejkamarádštější osoba na světě. Vlastně si Ethana ani moc nevšímá. Jen do té doby, než zjistí, že dokážou komunikovat jen pomocí myšlenek. A než ji málem nechtěně přejede.
 

"Pojď se mnou. Do auta. Nastup si."

"No tak jo. Asi to bude bezpečnější než pochodovat po silnici...

Když po ní jedeš ty."
 

Věci kolem Leny se ale stávají čím dál tím divnějšími. A poslední kapkou je, když se v učebně angličtiny rozbije okno. Hon na čarodějnice začíná a hlavním lovcem se stává matka Ethanova nejlepšího kamaráda Linka. Za každou cenu se pokouší vyštípat Lenu ze školy.
 

Ethan to taky přestává mít jednoduchý. Baví se s Lenou, takže se až na Linka nikdo nebaví s ním. A korunu tomu nasadí Lenin podivnej strejda. Ethan mu totiž ukáže medailon, který s Lenou našli na Greenbrieru za docela zvláštních okolností. Poté, co se ho dotkli, totiž měli vidinu z doby asi před sto padesáti lety.
 

"Smrtelníci. Zavidím vám. Myslíte si, že můžete všechno změnit. Zastavit vesmír.

Odčinit to, k čemu došlo před spoustou let. Jste tak nádherné bytosti."
 

Korunu těm všem podivnostem ale nasadí skutečnost, že Lena není žádná normální holka. Pochází totiž z prastarý Zaklínačský rodiny. A navíc se děsí dne svých šestnáctých narozenin. Může si ji totiž vyžádat Temnota stejně, jako se to stalo její sestřenici Ridley, a kdoví komu ještě.
 

Ale proč Macon i Ethanova hospodyně Amma kvůli medailonku tak vyšilovali? Jaký důvod má paní Lincolnová k ničení Lenina života? A kdo je vlastně na jejich straně?
 

"Cruor pectoris mei, tutela tua est.

Krev mého srdce budiž ochráněna."
 

Jedinečné, úžasné, důmyslné. Tři slova, kterýma bych mohla charakterizovat celou knížku. V dnešní době opravdu není jednoduché najít originálně napsanou knihu, ale těmto dvěma spisovatelkám se podařil vytvořit zázrak.
 

Na začátku se na vás nahrne spousta zdánlivě nepotřebných informací. Jejich hlavním cílem je mezi řádky vás seznámit s historií města, s Ethanem a s postavami, které budou mít pro příběh určitý význam. Když se dočtete až na konec, uvědomíte si, že ta spousta věcí, která se vám zdála zbytečná, do příběhu nádherně zapadá. Všechno co se v knížce děje má nějaký smysl.
 

Neuvěřitelná byla celkově atmosféra, kterou knížka navozovala. Byla popsaná do sebemenších detailů, které působily tak přirozeně, že jste si připadali, jako byste tam opravdu byli. Postavy působily tak reálně, jak jen to bylo možné. Dokonce i pes Bubu byl jedinečná bytost, která ke mně přes stránky promlouvala. Všichni ti lidé působili, jako kdyby byli vytaženi z opravdového světa. Měli své příběhy, jedinečné vlastnosti a komplikovaný charakter, který byl skvělou ukázkou toho, že nic není černobílé. Ti, kteří se jevili, jako největší padouši z toho vyvázli bez ztráty hvězdičky a i u klaných postav se vždycky objevila nějaká nečekaná podlost, která vás vyvedla z míry. Možná to zní jako klišé, ale takhle skvěle napsanou knížku jsem už dlouho nečetla.
 

Tohle kouzlo kazily jen menší nedostatky. Jako třeba pět set let stará rakev, která se ještě ani nezačala rozkládat. Ale věc, která mi opravdu vadila, byla ta, že se všechno točilo kolem Leny. Kdykoliv se něco dělo, bylo to kvůli ní. Pokud Ethan s někým mluvil, bylo to o ní. Prostě jako by Lena byla středobodem vesmíru a kolem ní se točil veškerý děj knížky i ve scénách, které by s ní jinak neměly nic společného.
 

Všechny nedostatky ale budiž odpuštěny. Nenajdu totiž často knížku, která mně dokáže něčím překvapit. A tahle je plná nečekaných a naprosto skvěle promyšlených zvratů, které plynule navazují na předchozí děj a vůbec nepůsobí násilně.
 

Na bodové stupnici je to devět a tři čtvrtě z deseti. Pevně doufám, že u nás druhý díl vyjde brzo, protože svět Zaklínačů pro mě začíná být se svou skvěle propracovanou kulturou, zvyklostmi a všemi těmi drobnosti, které dělají z knížky SKVĚLOU knížku, silně návykový.
 

Na závěr bych chtěla moc poděkovat Knižnímu klubu, díky kterému jsem dostala možnost přečíst si knihu ještě před datem jejího oficiálního vydání.

Klub mrtvých - Charlaine Harris

Telepatka randící s upírem. Jak dlouho jim to může asi vydržet?

Sookie Stackouse je upírka a telepatka v jedné osobě. A taky je zamilovala no Billa Comptona, upíra, který na ni začíná docela úspěšně kašlat. Poslední kapkou je, když Sookie pomalu vykope ze svého domu, protože se potřebuju soustředit na práci, ale ještě po cestě jí stihne říct, že jede do Seattlu, o čemž Sookie dost silně pochybuje, a dát jí instrukce o tom, co má dělat s jeho prací, kdyby se mu náhodou něco stalo.

Po nějaké době se u Sookie doma objevuje Bubba, kterého poslal Eric, aby na ni dával pozor, dokud ho Pam, Chow nebo Eric nevystřídají. Sook nadšením bez sebe bere Bubbu do baru, kde má dneska službu. Ale tam na ni už čeká motorkář s obrázkem vlka na vestě. Je to totiž vlkodlak. A kdyby Bubba nezasáhl, nespíš by to nedopadlo dobře.

Sookie se od Erica později dozvídá, že Billa unesli, a za pomoci vlkodlaka Alcida se vydává do Mississippi. Pátrat po Billovi začínají v Klubu mrtvých, jak vlkodlaci překřtili bar U Josefine, kde vám auto ujede rovnou před nosem a místo vrátného nebo uvaděče na vás čeká nabručenej trol. Tady se taky Sookie potkává s místním upířím králem a naráží na první stopy.

Jenže co až Billa najde? Dokáže se přenést přes to, že jí lhal a dokonce i podvedl? Bude ho po tom všem ještě chtít? Nebo se na řadu dostane Eric, který se netají tím, že by ji moc rád měl ve své posteli? Nebo dá přednost Alcidovi?

"Nebudu vás mučit. Nechtěl bych totiž zničit vaši krásnou pleť. Jednoho dne si ji totiž budu moci prohlédnout v celé kráse."

Zadoufala jsem, že až k tomu dojde, bude ta pleť ještě součástí mého těla.

Ne nadarmo se říká, že každá delší série pořádně začíná teprve třetím dílem. U právé krve to toiž funguje na sto pět procent. Děj byl mnohem zajímavější než u pžedchozích dvou knížek. Žádných extra překvapivých zvratů jsme se sice nedočkali, ale přece jen nějaké to překvápko mezi řádky číhalo.

Nebudu znovu rozepisovat, že hlavní hrdinka polovinu akce byla buď v bezvědomí, nebo se pokoušela o slzavé údolí. I když její sebelítost mi hlavně na prvních pár stránkách připadala, jako bych právě četla Nový měsíc místo Pravé krve. Opravdu nejsem fanoušek oplakávání toho, jak je osud krutý.

Ze všeho nejvíc mě ale praštilo do očí, když Sookie s Alcidem vešli do Klubu mrtvých a Sook se strašně divila, že partička vlkodlaků vypadá, ajko by slavili něčí zasnoubení. Za prvé by mně opravdu zajímalo, jak moc specificky vypadá oslava zasnoubení. A za druhé, Alcidova sestra jí jen pár hodin předtím jasně řekla, že v tom baru oznamuje zasnoubení Alcidova bývalá přítelkyně Debbie. Připadalo mi to, jako by si spisovatelka po těch pár stránkách vlastně ani nepamatovala, co už napsala.

Přesto byl pro mě tento díl příjemným překvapením. Celá knížka je napsána velmi jednoduše, což z ní dělá dobrou oddechovku, kterou s přehledem sfouknete za dva večery. Tak naostřete kolíky, slupněte pár tabletek železa a hurá na čtvrtý díl.

PS: Už v minulé recenzi na True Blood jsme se chtěla zmínit o názvu Ericova upířího klubu. V originálu se jmenuje Fangtasia (sloučenina slova fang - upíří špičák a fantasia - fantazie). V české verzi seriálu mu říkají Draculand, což se mi vůbec nelíbí. Původní název je mnohem lepší. A v českých překladech knih je to Transfusia, což je mnohem lepší než Draculand, ale stejně se mi Fangtasia líbí nejvíc.

Stopy krve - Tanya Huff

Vicky Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka z Toronta, opouští známé prostředí džungle velkoměsta a vydává se na venkov. Komáři a žádné pouliční osvětlení. Ještě že její upíří přítel Henry Fitzroy jede s ní.

Když v Henryho bytě uvidí názornou ukázku vlkodlačích schopností, vlastně se ani moc nediví. Vždyť chodí s upírem a měla být sváčou pro démona. Souhlasí tedy s tím, že se chopí vyšetřování vražd dvou členů vlkodlačí smečky. Jenže jediným vodítkem je zatím jen stříbrná kulka, která byla nalezena vedle těla jednoho z obětí.

A tak se ocitá v Londýně, ne v tom, který je v Anglii, ale v Kanadském Ontáriu. Ubytovává se na farmě vlkodlačí rodiny a začíná pátrat.

Možná by to měla ale jednodušší, kdyby se její druhý milenec a policejní důstojník v jedné osobě, Michael Celluci, nerozhodl, že je Henry zapletený do organizovaného zločinu, a že musí Vicky okamžitě zachránit. Aby ale nakonec jediný, kdo bude potřebovat záchranu, nebyl on sám.

Povede se téhle povedené trojce upír, polda a skoro-slepá-vyšetřovatelka najít pachatele dřív, než přijde k úhoně další lykantrop?

Stopy krve považuji za něco jako lepší průměr. Poutavé vlkodlačí pasáže se střídají s vleklými, které prostě musíme přelouskat, aby děj navazoval. Jako největší mínus považuji to, že téměř hne dod začátku víme, kdo je vrah, takže si celý zbytek knížky akorát klepeme na čelo nad zabedněností hlavních hrdinů, kterí nejsou schopni dát si pár věcí dohromady. Celé rozuzlení se odehraje na asi pěti stránkách a to jen díky tomu, že vyšetřovatelka málem omdlí a shodí na zem knížku, díky které jí okamžitě docvakne, že vrahem je zahradník.

Na druhou stranu tu jsou ale dobře vykreslené postavy, které si prostě musíte zamilovat. Hlavně vlkodlaci. Při pasážích s Danielem/Stínem jsem měla vždycky chuť protáhnou ruku knížkou a podrbat ho za ušima.

Hlavní hrdinové jsou kapitola sama pro sebe. Svérázná vyšetřovatelka, která je ve smě slepá jak patrona, žárlivý policajt a čtyřistapadesát let starý upír. Vickyina postava dává příběhu docela dobrou základnu a navíc je i dobře uvěřitelná. Její přednosti jsou vyváženy začínající slepotou, takže nám nevznikne žádná Mary-Sue. Celluci mě i v minulé knížce strašně iritoval. Na jednu stranu jeho chování chápu, ale na druhou stranu bych mu přála velmi rychlou smrt, aby už neotravoval. Henrymu bych dala víc prostoru. Tím, že se může vyskytovat jen v noci, mi připadá, že na něj spisovatelka trochu zapomíná.

Každopádně tato knížka je dobrou ukázkou toho, co všechno může být pácháno ve jménu Boha nebo pro peníze. Tuto lehce nadpřirozenou detektivku bych doporučila těm, kterým nebude vadit předem jasný vývoj děje a nepřítomnost nějakých překvapivých zvratů.

Micah - Laurell K. Hamilton

Když Anitě v noci zazvoní telefon, nemá ani tucha, že už druhý den bude sedět v letadle do Philadelphie. Larryho manžela Tammy je totiž v nemocnici a on potřebuje někoho, kdo místo něj probudí předčasně zemřelého svědka pro federální soud.

Anita si tedy balí svých pět švestek a spolu s Micahem vyrážejí. Když se však poprvé setkají s agentem Foxem, vyplývají na povrch dávno pohřbené okolnosi Micahova nakažení lykantropií.

A co ukrývá právník s až moc velkým zájmem na odkladu oživení Emmetta Leroy Rose? A bude čerstvě oživená zombie jediná, která dnes bude uložena k věčnému spánku?

Micah byl příjemným vybočením z řady Anitovských knížek. Oživování zombie, trocha ututlané minulosti, hádek, sarkasmu a sexu v přijatelném množství. Kéž by Laurell zase nespadla do zajetého stereotypu.

Akorát škoda, že byl Micah jenom taková jednohubka. Na rozdíl od Incuba, který měl přestránkovanej asi 1700 stránek, Micah měl jen 180. Ale i tak to byla jedna z nejlepších Anitovských knížek vůbec.

Každopádně moc děkuji holkám, díky kterým se můžu těšim pokaždé na další díly. Axio a Valkýro, miluju vás:)

Aréna smrti - Suzanne Collins

Dámy a pánové, sedumdesáté čtvrté Hladové hry právě začínají!

Lidé v celé zemi jsou nervózní, dnes je totiž nejdůležitější den v celém roce. Den sklizně. Ve všech dvanácti krajích budou slavnostně vylosována jména splátců - dětí, kteří budou na život a na smrt v aréně bojovat pro pobavení Kapitolu. A ve Dvanáctém kraji je vylosována Katnissina sestra - Prim. Katniss by ale nikdy nedovolila, aby se její sestřičce něco stalo, takže se místo ní přihlašuje jako dobrovolnice. A do arény ji doprovodí Peeta - chlapec, který jí kdysi daroval chleba.

Jejich trenérem se stává Heymitch - jediný člověk z Dvanáctého kraje, který vyhrál Hladové hry. Jeho strategie, jak oba udržet naživu, spočívá v tom, že budou držet pohromadě. Peeta a Katniss spolu nějakou dobu opravdu trénují, ale poté, co Peeta při rozhovoru řekne, že Katniss miluje, a ona se na něj kvůli tomu naštve, začíná kopat každý sám za sebe.

Když při soukromém představení Katniss ujedou nervy, začíná mít strach, že pořadatelé najdou nějaký ztůsob, jak se jí rychle zbavit. Ale je to právě naopak. Katniss dostane nejvyšší hodnocení ze všech. A teď už nic nebrání vstupu do arény.

Katniss dělá to, v čem je nejlepší - schovává se na stromech a snaží se být co nejnenápadnější. Když ale první noci zjistí, že Peeta se přidal k profesionálním splátcům - lidem, kteří na Hladové hry celý život trénují - cítí to jako zradu. Ale když neváhá a zachrání jí život, Katniss začíná pochybovat o tom, na čem je.

Ale co když letošní hry mohou mít dva výherce? Bude Katniss v jejich vztahu pokračovat jen proto, že jim to Heytmich nalinkoval? To neví ani ona sama.

Nechápu, jak jsem téhle knížce mohla tak dlouho vzdorovat. Už po pár stránkách jsme se totiž zamilovala. Aréna smrti je sice napsaná dost jednoduše, ale to nic neubírá na poutavosti. Postavy mně donutily vcítit se donich a přemýšlet, co bych udělal být v jejich kůži. Otevřeně přiznávám, že hladovím po pokračování.

Chci jedině tebe - Cecily von Ziegesar

Konec školního roku se blíží a všichni netrpělivě čekaji na dopisy z vysokých. Kdo se dostal všude a kdo bude muset nastoupit do vojenského programu?

Vanessa v parku natáčí dokument. Blair a Serena si dávají spicha, aby společně otevřely dopisy ze škol. Serena se dostala všude, B jen na Georgetown. Její milovaný Yale ji má na seznamu náhradníků. Serenu na Yale vzali rovnou, takže je na ni B naštvaná.

B jede na prohlídku Georgetownu, školy kterou považovala jen za náhradní řešení. Do parády si ji vezme parta peroxidek, které mají něco jako sesterstvo panennských štětek. Od nich se B taky odzví, že na Yale vzali a Nata. Takže se na něj taky naštve.

Serena se zatím stihne zamilovat do všech jejích tří průvodců - na Brownu, Harwardu i Yale - takže se nemůže rozhodnout kam po prázdninách nastoupit.

Dan se na večírku stane rockovou hvězdou díky jeho vlastním básním.

No kolem a kolem, prostě nic moc. Po těch všech nadpřirozenostech tohle prostě není nic pro mně. Největší problém jaký všichni řeší jsou vlasy a kluci. Prostě geniální. A největší perla je ta jinost postav oproti seriálu. Chuck má opici jménem Cukřenka a chová se jak gay. Vanessa je plešatá a nosí glády. A Aaron je dredatej.

Nedoporučuju číst nikomu, kdo nemá našprtané všechny módní návrháře na světě podle barvy jejich obočí.

Incubovy sny - Laurell K. Hamilton

Vždycky to může být horší. Nevěříte? Věřte.

Uprostřed Larryho a Tamyiny svatby je Anita zavolána k vraždě prostitutky. Objeví několik upířích kousnutí ale žádné stopy, které by naznačovaly, kdo je vrah. Tedy kromně toho že je to banda upírů, kteří nepatří Jean-Claudovi. Anita je sice skálopevně přesvědčená, ale jsou tu někteří lidé, kteří to považují za komflikt zájmů. Chodí přece s Vládcem města.

Ale ani vyšetřování vraždy ji neuchrání od slíbeného tance s Nathanielem. Nathaniel doráží a poté co ho Anita odmítne, utíká ven. Následuje rozhovor s Jasonem, jedinýmmužem, od kterého si Anita nechá kázat o svém milostném životě a nenaštve se za to.A taky že dostane kvůli Nathanielovi pořádnýho zdrba. A ještě si zvládne všimnout hádky mezi Ronií a Louiem.

Jede domů pevně rozhodnutá jít s Nathanielem na poslední metu. A když se na scéně objeví Damian, přibere ho do party. Jenže shodou nešťastných náhod dá Anita Damianovi čtvrté znamení a kolektivně odpadnou.

Možná by to nebylo tak zlý, kdyby se všichni neprobudili za východu slunce a Damian se z toho nezbláznil. Upíři jsou ve dne mrtví. Ale vysvětlete mu, že nehoří. Při pokusu o zpacifikování je Damian všechny kolektivně dobije a kdyby se na scéně neobjevil Richard, nejspíš by z nich ze všech zvyla jen hromádka hadrů. A čím uklidníte svého znovuzblázněného upírského služebníka? Anita si Damiana znovu připoutá a následně s ním má přede všemi (což zahrnuje i Richarda) sex.

Po malém představení v kuchyni a polopsychoanalýze jede Anita do práce. Po náletu Ardeur je ale ohrožena nejen Anitina profesionální pověst.

Jaké nové síly přinese vešm zúčastněným nový triumvirát? A dokáže Anita chytit sériové vrahy před tím, než bude počet obětí moc vysoký?

Každý kdo občas zavítá na můj blog určo ví, že jsem Anitofil. Léčení nepomáhá. Tenhle díl byl jeden z nejprosexovanějších, jaké jsem kdy četla. Jedinej kdo mi tady chyběl byl Asher a Edward. Mimochodem, tohle je jedinej díl, ve kterým Anita nerozsekala všechny špatňáky, coš docela čučím. Jsem si jistá, že tímhle to ještě nezkončilo a že v některém z dalších dílů je dorazí. Další díl bude vydanej za 10 dní a... Uááá... Já se nemůžu dočkat:D