Dům u vycházejícího slunce - Aleksandra Janusz

Kdo si myslí, že dobré urban fantasy může vzniknout pouze za velkou louží, ten se sakra plete. Prvotina polské spisovatelky Aleksandry Januszové mu zaručeně vytře zrak.

Vítejte ve Farewell. Městu, které působí na mágy jako magnet. Eunice Wightová, rebelka s vlasy slepenými medem a vaječným bílkem do čehosi připomínajícího dredy, se už zanedlouho má stát třináctou z nich.

Do města, které už se víceméně srovnalo s důsledky Temné války, se začínají vracet staří mágové. Kdysi jejich útočištěm býval dům číslo sedm v čtyřicáté deváté ulici. Ale to bylo ještě předtím. Ještě když žila Kaia Modrooká, čarodějka a věštkyně, jejíž tajemství nebudou nikdy zcela rozluštěna. Jejich novým domovem se stává Dům u vycházejícího slunce. Útulné místo plné neškodných domácích duchů a obehnané sadem dávno zapomenuté odrůdy jablek Kozstela.

Dům u vycházejícího slunce obývá docela různorodá sebranka. V první řadě je tu Lloyd Dark. Šermíř s poněkud temnější minulostí a skříní plnou kostlivců, kteří mu ne a ne dát pokoj. V minulosti sice ne vždy byl na správně straně, ale nikdy by nedovolil, aby se jeho přátelům něco stalo. A když k jeho nezdolnosti přidáte typický Anglický humor, získáte Batmana na harlei. Neohroženého likvidátora nadpřirozených škůdců.

Timothy se zdá být jeho pravým opakem. Starý a nemocný kybermág toho sice mečem moc nepropíchne, ale díky jeho znalostem Nadsítě, alternativního rozměru, ve kterém si můžete poklábosit s počítačovými hrami, objeví nového mága dřív, než se stihne stát předmětem obchodu mezi krysími lidmi a upíry. Ano, Eunice měla opravdu kliku.

A díky Gabrielovi vyvázne dokonce bez ztráty hvězdičky (čtěte: malíčku). A ano, Gabriel je další hlavní postava. Psychicky trošku labilní zpěvák populárního Neverlandu a narcis každým coulem. Jako správná rocková hvězda se taky musí potýkat s hromadou gruppie. Když za ním jednou do šatny přijde jeho obrovská fanynka a Sidhe v jedné osobě, Gabriel si musí ujasnit, jestli se vůbec chce vzpírat její touze vlastnit ho.

A abychom těch zápletek neměli málo, na scéně se objevuje i Eunicin otec a spolu s ním i nový nepřítel, který dá všem pořádně zabrat. A upírský kápo Julius se ze hry taky nenechá jen tak jednoduše vyšachovat.

Celá knížka na mě občas působila trochu zmatečně. Věřím tomu, že v spisovatelčině hlavě je svět dokonale promyšlený, ale já jsem se v něm ztrácela. Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec pochopila některé scény, které jsou v knize popisovány. Vysvětlování magie pomocí fyziky mě moc neoslovilo. Pokřivování reality si prostě nedokážu dost dobře představit.

Překvapivě mi nevadila přehršel hlavních hrdinů, ale občas mě otravovalo jejich chování. Místy mi připomínali skupinku důchodců a docela jsem se divila, že některý z nich Eunice nekontroloval, zda si pořádně umyla uši. Dokonce ani Gabriel se moc jako rocker nechoval. Žádné sex, drogy a rock'n'roll se nekonalo. I když po bližším seznámení s minulostí mágů jsem jejich počínání začala chápat. Když vám dá osud párkrát na prdel, nejspíš si příště všechno pečlivě promyslíte.

Vlastně celá první polovina knihy se zaměřuje hlavně na poznávání postav a jejich osudy před tím, než se sestěhovali do Domu u vycházejícího slunce. A pak přichází zvrat v podobě příchodu Draka. Po všem tom rozvláčném vyprávění a hromadě malých zápletek to působí jako pět na oko. Děj však konečně začíná plynout o něco svižněji a mě se konečně povedlo do knížky pořádně začíst.

Každopádně Dům u vycházejícího slunce nelze považovat za žádnou oddychovku. Při čtení se musíte soustředit a přemýšlet nad příběhem, jinak se budete ztrácet. Jako debut byla kniha docela slušná, ale v budoucnosti by to chtělo něco víc. A možná se dočkáme už brzo, protože spisovatelka právě dopisuje druhý díl, který by se měl jmenovat Mandala.

Pokud jste fanoušci městských fantasy a nepotřebujete k života velké love story, neváhejte a určitě si Dům u vycházejícího slunce přečtěte. Věřím tomu, že si stejně jako já postavy zamilujete a v konečném důsledku se vám kniha bude líbit.

Ještě než umřu - Jenny Downham

Tessa Scottová. Pěkné jméno se třemi s. Ale ani to jí nepomůže. Tessa má totiž leukémii a dny, které jí zbývají, může počítat pomalu na prstech jedné ruky.

Ale i přes to, že Tessa brzo umře, ještě to tak úplně nevzdává. Má totiž seznam věcí, které chce stihnout ještě před tím, než nadejde její čas. Číslo jedna je sex. Potom drogy. Porušení tolika zákonů, kolik jen stihne, jeden den na všechno říkat ano. Seznam pokračuje ještě dál a Tessa na něj neustále něco přidává.

Od začátku knihy víte, že Tessa nejspíš opravdu umře. Nečekejte jednu z těch knih, ve které se pět stran před koncem najednou objeví zázračný lék a hlavní hrdinka, už zdravá, ujíždí v náručí svého prince (čtěte: souseda) do západu slunce. Tessa opravdu umře.

To, co dělá tuto knihu tak zajímavou, je Tessin unikátní pohled na svět. Ví, že nikdy nebude moct mít děti, vdát se, nebo hlídat miminko své nejlepší kamarádky. Přesto se ale snaží něco po sobě zanechat. Opravdu jsem ji obdivovala za její odvahu. I když občas měla záchvaty, při kterých stihla za své neštěstí obvinit všechny v okruhu deseti kilometrů, vždycky jsem jí to odpustila. Bylo by jednoduché odsoudit ji za to. Ale ruku na srdce, jak bych si vedla já?

Když už jsem u těch postav, oblíbila jsem si i Adama a svým způsobem i Zoey. Adam, kluk od vedle, nejdřív nevypadá jako nejspolečenštější tvor na světě, Tessa si ho ale svým osobitým způsobem získá. Pasáže, kdy byli Tessa a Adam spolu, mě občas dostávaly do kolen. Tessa se občas vyjadřovala jako pračlověk, což mělo taky své kouzlo.

Adam zůstává s Tess celou dobu. Dokonce se k ní nastěhuje, aby s ní mohl strávit co nejvíce času. Pomáhá jí s jejím seznamem. Poslouchal ji, když se bála smrti, ale byla přesvědčená, že bude žít. Dokonce s ní byl každý den v nemocnici až do té doby, než zemřela. Když se nad tímto zamyslím, Tessa není v knize jediný trpící člověk. Nedokážu si představit, co všechno musel Adam prožívat, když věděl, že jeho holka umře, a mohl se jen dívat.

Na Zoey můžeme vidět, že vaše problémy jsou pro vás vždycky ty největší. Nezáleží to na sobeckosti nebo nedostatku empatie. Sice neumírá, ale taky to nemá v životě zrovna jednoduchý. Ze začátku jsem si myslela, že je Zoey prostě hnusná, ale když jsem potom pochopila její důvody, odpustila jsem jí to.

Ještě než umřu je obrovská zabíračka na emoce. Pokud se chystáte si knihu přečíst, nejdřív si kupte krabici papírových kapesníčků a po ruce mějte telefon s nacvakaným číslem na záchranku. Kdyby vás náhodou trefil šlak. Když jsem četla posledních pár stránek, bylo zrovna asi jedenáct hodin v noci. A já jsem dostala takový hysterický záchvat pláče, že jsem málem vzbudila celý barák. Kniha je sice o umírání, ale probudí ve vás obrovskou chuť žít. Donutí vám přemýšlet o tom, jestli prožíváte naplno všechny okamžiky svého života. Tuto knihu bych doporučila všem, kteří si myslí, že jejich život stojí za prd. Tessa jej totiž příkladem toho, že vždycky může být hůř.

Když přemýšlím nad tím, co bych ještě napsala, napadá mě jen tohle: Byla to úžasná knížka. Přečtěte si ji.

Touto cestou bych chtěla poděkovat nakladatelství Eroika za poskytnutí recenzního výtisku a dodatečných materiálů.

Díky Eroice si můžete přečíst i Rozhovor s Jenny Downham.

Nalezený milenec - J. R. Ward

V Caldwellu zuří odvěká válka mezi Bratrstvem černé dýky a Vyhlazovací společností. Upíří válečníci se snaží chránit civilisty před bezduchými, nemrtvými bojovníky utvořenými z esence čistého zla, Omegy.

 

Butch O'Neil je člověk ztracený mezi dvěma světy. Nepatří k Bratrstvu, protože je jen člověk, ale ani se nemůže vrátit zpátky do svého starého života. Pocit méněcennosti maskuje za obleky od světových návrhářů a neopětovanou lásku ke krásné upírce Marisse utápí ve sklenkách skotské. Butchovou jedinou jistotou je jeho nejlepší přítel a spolubydlící Vishous, který se ale začíná poslední dobou chovat opravdu divně.

Jednou, když opouští noční klub Zero Sum, narazí na bezduché, kteří se snaží zajmout jednoho z civilistů. Butch chytá příležitost za pačesy a upíra zachraňuje. Když dorazí posily, nemá proti přesile šanci a ocitá se ve spárech vrahounů sám. Je mučen, ale odmítá prozradit cokoli týkající se Bratrstva. Když už je skoro mrtvý, Omega do něj přesune kousek svého já a udělá z něj lidského trojského koně. Poté, co mu vymaže paměť, ho nechá pohodit v lese. Spoléhá totiž na to, že ho bratři přijdou zachránit. A taky že se neplete. Vishous Butche zachraňuje ve scéně ne nepodobné tomu, když Zsadist zachraňoval v Probuzeném milenci Bellu. Odveze polomrtvého poldu na Haversovu kliniku a je umístěn do karantény. Jeho krev je totiž černá a smrdí po dětském pudru, stejně, jako by byl bezduchý. Na žádost V za ním na kliniku přichází Marissa a milostná zápletka je najednou tu.

Marissa je členka upírské aristokracie. Na Butche ale nikdy nezapomněla. A po týdnu společné izolace jsou do sebe ti dva nenávratně zamilovaní až po uši. První problém ale přichází, když se Marissa potřebuje nakrmit. Nemůže použít Butche, protože jeho krev je slabá a nakonec by ho vysála úplně do sucha, takže musí vyhledat jiného muže. Tahle pasáž mi pro změnu připomínala problém, který měli Rhage a Mary. Na rozdíl od ní ale Butch propadá šílenství, které vede k tomu, že se zpije do němoty.

Problémy v lásce ale nejsou to jediné, co ty dva tíží. Vypadá to totiž, že ta záležitost s Omegou bude mít své důsledky.

Nedokážu se ubránit pocitu, že Nalezený milenec byl z celé série zatím nejslabší. Mám ráda Butche, ale Marissa opravdu vynikala svou schopností lézt mi na nervy. Občas mi přišlo, že je to s její čistotou docela přeháněno. I když, co byste chtěly od holky, která délkou svého pannenství trumfla i starého dobrého Edwarda. Na druhou stranu je ale obdivuhodný její vývoj. To, jak se postavila na vlastní nohy a konečně se začala starat sama o sebe a ne o názor ostatních. Myslím, že to opravdu potřebovala. Dokázala mě v některých místech dokonce příjemně překvapit. Jistým vývojem si prošel i Butch, který se konečně vyhrabal ze své role mazlíčka Bratrstva.

 

Věc, která se mi na Bratrstvu líbí, je způsob, jakým Wardová dokáže propojit náznaky z minulých knih, minulost postav a ještě si rozehrát něco i do budoucnosti. Za to má u mě klobouk dolů. O pár bodíků ale přichází ve chvílích, kdy narážím na opakování myšlenek z předchozích dílů. Bojím se toho, že mě nakonec začne nudit monotónnost konců. Nic proti happyendům, ale pokud to tak půjde dál, stane se z celého bratrstva kupa opravdu mužných válečníků s opravdu dlouhým přirozením, kterým po boku stojí ženy, které jsou jako přes kopírák. Všechny opravdu úžasné.

Přes to všechno jsem nemohla knihu celou tu dobu, co jsem ji četla, odložit. I když z duše nesnáším příběhy stavěné na romantice, u Bratrstva černé dýky jsem ochotná svou averzi překousnout. Nejspíš má nějaký x-faktor, protože i když vím, že vlastně dobrá není, stejně se mi strašně líbí a já se musím těšit na další pokračování. V tomto díle jsme se konečně dozvěděli něco víc o Vishousovi. Pátý bude ale jen a jen o něm a já jsem opravdu zvědavá, jak se s jeho příběhem spisovatelka popere.

Vražedná pomsta - Suzanne Collins

Hladové hry jsou u konce. Pro Katniss ale teprve všechno začíná. Ona je totiž nedějí všech lidí z Panemu. Ona je jejich Reprodrozd.

Po vítězství ve zedmdesátých čtvrtých Hladových hrách se Katniss a Peeta vrací domů do Dvanáctého kraje. V den, kdy mají vyrazit na turné vítězů, navštíví Katniss v jejím novém domě samotný prezident Snow. Muž, který je podle Katniss cítit po růžích a krvi, je rozhořčen tím, co se stalo na konci posledních Hadových her. Přesněji tím, jak se Katniss a Peeta chtěli společně zasebevraždit jedovatými bobulemi. Ukazuje se totiž, že jejich čin probudil v obyvatelích Panemu chuť následovat jejich příkladu a začínají se proti mocnému Kapitolu bouřit. Vyhrožuje Katniss tím, že pokud nepřesvědčí celou zemi o tom, že její čin nebyl aktem vzdoru, ale šílené lásky k Peetovi, nechá povraždit celou její rodinu a všechny její přátele.

 

Vražedná pomsta je pekelně rychlé, nervy drásající a srdceryvné pokračováníArény smrti. Příběh mě okamžitě vtáhl, takže jsem nebyla schopná knížku sama od sebe odložit. Když čtete Hladové hry, vše jde stranou. Spát se vám najednou nechce a jediný hlad, který vás stíhá, je ten po dalším čtení. Celá kniha je dokonalým souladem akce, světa, který Collinsová vytvořila a charakterů, které mají svou hloubku.

První zastávkou na turné vítězů je Jedenáctý kraj, domov Katnissiny přítelkyně a spojence z Hladových her, Routy. Když během projevu pronese řeč na Routinu poctu, netuší, co všechno se tím pokazí. Nejdřív nějaký stařec zapíská melodii, která v aréně znamenala, že je Routa v pořádku a poté celý dav pozvedne tři prsty v gestu, kterým se Katniss s Routou loučila. Jakmile Vítězové vystrčí paty z pódia, mírotvorci proženou pískajícímu muži hlavou kulku.

Katniss a Peeta pak pokračují v cestě po všech další krajích a své turné končí v Kapitolu. Koná se slavností večírek na jejich počest, na kterém Peeta Katniss žádá o ruku v naději, že to urovná její spor se Snowem. Když se ale Katniss dozvídá, že jejich pokusy potlačit povstání v okresech selhaly, uvědomuje si, že jiná možnost, než povstání, není.

To však ještě neví, co si tvůrci her vymysleli na letošní Čtvrtohry. Čtvrohry jsou Hladové hry, které se pořádají vždy po dvaceti pěti letech. V minulých čtvrtohrách, shodou okolností v těch, které vyhrál Katnissin trenér Heymitch, bylo nahnáno do aréna místo dvaceti čtyř hned čtyřicet osm splátců. Letošní ročník je jako na míru ušitý situaci, která panuje v zemi. Do arény totiž půjdou splátci ze řad již existujících vítězů. Katniss se musí vrátit do arény a spolu s ní i Peeta nebo Heymitch.

Téměř nepolevující napětí nutí čtenáře zůstat celou dobu ve střehu. Děj dokonale navazuje na události a machinace z Arény smrti. Kniha je plná opravdu překvapivých zvratů. Musím přiznat, že z vývoje situace jsem byla občas pěkně v šoku.

Vypadá to, že milostný trojúhelník se v žánru Young Adult už napevno usadil. Ve Vražedné pomstě je s ním ale zacházeno opravdu jemně, takže nepůsobí jen uvěřitelně, ale i pochopitelně. Bylo úžasné pozorovat Katniss při tom, jak objevuje

svoje city a snaží se s nimi vypořádat. Ale ruku na srdce, není zrovna moc emocionálně založená. Je spíš praktická.

Ve Vražedné postě je s porovnáním s prvním dílem mnohem více  vedlejších postav. A každá z nich vyprávěla svůj vlastní příběh. Některé se příběhem jen mihly, přesto měly ale kompletně vybudovanou minulost a charakter, díky čemuž jsem neměla problém zapamatovat si je. Samozřejmě jsme také potkali postavy, které už známe z Arény smrti. Dozvěděli jsme se o nich něco nového, ale současně na povrch vyplavaly další otázky, které mi budou doufám v další a zároveň posledním díle zodpovězeny. Jednou z mých nejoblíbenějších postav v knize vůbec je Finnick. Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem si ho zamilovala. Doufám, že se o něm dozvím ještě něco víc. Hodně sympatická mi byla taky Johanna. Byla pro mě velkým překvapením. A její sarkasmus mi opravdu sedl.

Vražedná pomsta opravdu překonala všechna moje očekávání. Byla jsem naprosto pohlcena a uchvácena tím, co se Suzanne Collins podařilo vytvořit. A když řeknu, že se šíleně těším, až se ponořím do finálního dílu série, nijak nepřeháním. Hladové hry jsou neopakovatelným zážitkem, takže neváhejte a rozhodně se do nich pusťte.

Oškliví - Scott Westerfeld

Ocitáme se v dystopické budoucnosti. Všichni jsou zde šťastní, mají se rádi a hlavně jsou krásní. Jedinými pozůstatky po Rezatcích, původních obyvatelích Země, jsou ruiny měst a pláně bílých orchidejí.

Tally bude brzo šestnáct. V jejím světě je to rozhodující. Jakmile překročí šestnáctku, konečně se stane krásnou. Přesněji řečeno, udělají ji Krásnou. Povinně podstoupí plastickou operaci, díky které se změní nejen její vzhled, ale její tělo se stane odolnějším proti nemocem a Tally konečně nebude stát nic v cestě k šťastnému životu. Nebude mít žádné starosti, emoce jako vztek a žárlivost už nikdy nepocítí a nebude se muset bát předsudků kvůli výšce, váze nebo barvě kůže. Není divu, že se Tally na svůj nový život těší.

Ale zatím je jí pořád patnáct, zatímco jejímu nejlepšímu příteli už bylo šestnáct. On je už Krásný, zatímco Tally je pořád Ošklivá. Teoreticky vzato by mohl Tally navštěvovat, ale v praxi Noví Krásní nikdy neopouštějí New Pretty Town, aby se vrátili do Uglyville, kde žijí Oškliví od jedenácti do šestnácti na internátě. A jako Ošklivé je Tally zakázáno do New Pretty Townu vstupovat.

Ocitáme se v bodě, kdy spolu s Tally začínáme porušovat pravidla. Při útěku z New Pretty Townu, kam se proplížila proto, aby si mohla se svým kamarádem popovídat, Tally potkává Shay. Ta jí pomáhá zmizet z dosahu hlídek, které na sebe Tally poštvala, když spustila při úniku požární poplach. Tally se s ní začíná kamarádit. Shay ji učí létat na magnetickém prkně a dokonce se spolu v noci vydávají na výlet do Rezavých ruin, města Rezatců, jehož pozůstatky Krásní konzervují za účelem exkurzí, které tam Oškliví se školou každoročně podnikají.

Den před Tallynými šestnáctými narozeninami se jí Shay pokouší přemluvit k tomu, aby s ní utekla do Kouře. Místa, kde žijí Oškliví, kteří nikdy nepodstoupili operaci. Pro Tally je to nepřípustné. Těší se na to, až bude Krásná, takže Shay odchází sama. Nechává ale Tally lísteček s instrukcemi, kdyby si to náhodou rozmyslela.

Přichází den šestnáctin a Tally je plná očekávání. K operaci však nakonec nedojde, protože je odvezena na velitelství Speciálních případů. Speciálové jsou něco jako uklízecí četa Krásných. Když se naskytne nějaký problém, speciálové ho neprodleně vyřeší. A Kouř mezi tyto problémy patří. Speciálové jsou rozhořčeni tím, že ho ještě nedokázali vystopovat. Tally je nucena vydat se za svou přítelkyní jako špeh, jinak jí nikdy nebude dovoleno podstoupit operaci a nikdy se nestane Krásnou.

Dokáže ale Tally zradit svou přítelkyni a všechny lidi z Kouře? Nahlédněme spolu s ní za oponu světa Krásných a poznejme děsivou pravdu.

Mám ráda dobré dystopie. Po Hladových hrách jsem se vrhla do světa Ošklivých a musím říct, že jsem opravdu nebyla zklamaná. Budoucnost dle Scotta Westerfelda na mě působila opravdu uvěřitelně. Vše co se týkalo Ošklivých, Krásných a Speciálů jsem mu schramstla i s navijákem.

Charaktery působily opravdu živě. Do Tally jsem se dokázala vcítit, prožívala jsem její trápení a soucítila s ní. Dokonce jsem chápala i její pohnutky, což se vždycky říct nedá. Je pro mě nepředstavitelné, že bych měla žít ve stejném světě jako ona.

Zatím byly zmíněny jen náznaky toho, proč se vlastně původní společnost zhroutila, takže předpokládám, že to bude v dalším pokračování o něco více rozvedeno. Já osobně jsem na to docela zvědavá.

Knížka se hemží různými technickými vymoženostmi a já jsem ráda, že je jejich fungování vysvětlováno tak, že je snadno pochopitelné i pro laika. Mimochodem, opravdu mě dostal nápad s bungee vestami a s prkny fungujícími díky magnetismu.

Jediné co bych vytkla, je trochu pomalejší začátek. Chápu, že pro navození atmosféry byl důležitý, ale já jsem si víc užívala pasáže, kdy děj plynul o něco rychleji, takže jsem se nenudila.

Musím přiznat, že jsem ze čtení Ošklivých měla docela strach. Od té doby, co se mi dostaly do rukou Zombie blondýny od Briana Jamese, jsem ke knížkám vyprávějícím o holce docela skeptická. Westerfeld mě ale opravdu mile překvapil tím, že Tally napsal tak opravdově. Nebyla ani zbytečně přeslazená a ani se naopak nechovala jako kluk v holčičím těle. Tento spisovatel si mě opravdu získal. A nejen kvůli otevřenému konci, který Oškliví bezesporu měli, se těším na to, až si budu moci přečíst pokračování tohoto skvělého příběhu.

Aréna smrti - Suzanne Collins (#2)

Hladové hry. Reality show, ve které 24 splátců bojuje o svůj život v aréně. A při tom je na obrazovkách svých televizí sleduje celá země. Dámy a pánové, sedmdesáté čtvrté Hladové hry právě začínají!

Lidé v celé zemi jsou nervózní, dnes je totiž nejdůležitější den v celém roce. Den sklizně. Ve všech dvanácti krajích budou slavnostně vylosována jména splátců - dětí, kteří budou na život a na smrt bojovat v aréně pro pobavení Kapitolu.

A ve Dvanáctém kraji je vylosována Primulie Everdeenová - sestra hlavní hrdiny našeho příběhu. Katniss by nikdy nedovolila, aby se její sestřičce něco stalo. Proto se taky místo ní přihlásí jako dobrovolnice. Není divu, že celý Panem nevěří svým očím. Ve dvanáctém kraji je totiž to, že vás nevybrali, důvod k obrovské oslavě. Dvanáctý kraj nemíval žádné dobrovolníky. Až do teď. Prim měla štěstí. To se však nedá říct o Peetovi, synovi pekaře. Místo něj se nikdo nenabídl. Katniss bude muset v aréně bojovat proti chlapci, který jí kdysi daroval chleba.

A jejich trenérem se stává Heymitch - jediný člověk z Dvanáctého kraje, který vyhrál Hladové hry. Není pro ně ale žádnou výhrou. Dokonce i na Sklizeň dorazil úplně na mol a znemožnil se před celým Panemem, když se skácel z pódia. Není divu, že Katniss a Peetovi nikdo moc šancí na výhru nedává. Když ale Heymitch zjistí, že ani jeden z nich nehodlá zemřít do boje, je najednou jako vyměněný. Dokonce naplánuje i strategii, jak oba udržet naživu. Spočívá hlavně v tom, že budou držet pohromadě. Peeta a Katniss spolu nějakou dobu opravdu trénují, ale poté, co Peeta při rozhovoru řekne, že Katniss miluje, a ona se na něj kvůli tomu naštve, začíná kopat každý sám za sebe.

A když při soukromém představení před organizátory Katniss ujedou nervy, začíná mít strach, že pořadatelé začnou hledat nějaký způsob, jak se jí rychle a zbavit. Ale je to právě naopak. Katniss dostane nejvyšší hodnocení ze všech. Vstupu do arény teď už nic nebrání.

Katniss dělá to, v čem je nejlepší - schovává se na stromech a snaží se být co nejnenápadnější. Když první noci zjistí, že se Peeta přidal k profesionálním splátcům - lidem, kteří na Hladové hry celý život trénují - cítí se zrazená. Když jí potom ale zachrání život, není divu, že je Katniss trochu zmatená.

A když se naskytne možnost, že letošní Hladové hry budou mít dva výherce, Katniss neváhá a utváří s Peetou opravdu silnou dvojici. A navíc zapadnou do Heymitchových kolejí. Co je ale hra pro kamery a co je realita? To neví ani sama Katniss. Jisté je ale jedno. Kapitol se bude ještě divit.

Ten, kdo četl Hladové hry, určitě pochopil, proč si tato trilogie podmanila čtenáře na celém světe. Mnoho spisovatelek touží po úspěchu, kterého dosáhla Suzanne Collins. Hlavně díky této dámě se stává dystopie všeho druhu tak populární jak mezi čtenáři, tak mezi spisovateli. A není se čemu divit. Collinsová totiž vytvořila opravdový zázrak.

Hlavní hrdinka Katniss je po právu považována za opravdu silnou osobnost. S Xenou si ji určitě nespletete, Katniss rozhodně nespoléhá na svou sílu. A jejím cílem rozhodně není vytahovat se. Žádné demonstrace síly, Katniss se raději schová a moudře počká, než liška zaleze zpátky do doupěte. Proti svým nepřátelům bojuje hlavně svým důvtipem a vynalézavostí.

Je dost chytrá na to, aby nedávala nenávist ke všemu, co Kapitol představuje, přímo na odiv. Raději ji demonstruje na na první pohled obyčejných věcech, jako je spřátelení se s Routou, které je pro mnohé naprosto nepochopitelné. Nejsou totiž ze stejného kraje a ani nepatří mezi profesionální splátkyně.

Peeta je na první pohled něco jako náš Honza. Nedokážete si ho představit, jak máchá mečem a sráží nepřátelům hlavy. Jak ale několikrát dokáže, není žádný hlupák. Občas mi ho bylo dokonce líto. Hlavně když mu Katniss pořád opakovala, že celý jejich vztah je vlastně jen hra. Určitě nejsem jediná, kdo by ji nejraději přetáhl něčím po hlavě, aby se jí tam konečně rozsvítilo.

Ale nejen hlavní postavy jsou hodny obdivu. Kdo by nemiloval Hurikána, Katnissina kamaráda, se kterým společně doma vyráželi na lov. Nedostal sice moc prostoru, ale věřím tomu, že to bude v dalších dílech napraveno.

Jediný můj problém byl, že jsem se nedokázala orientovat v ostatních splátcích. Jejich jména byla vychrlena tak rychle, že byla opravdu jen malá šance si je všechny zapamatovat. Avšak postavy, které zůstaly v aréně nejdéle byli už představeny lépe, takže třeba Liška, Cato nebo Routa byli jedineční.

Když jsme začínala Arénu smrti číst, měla jsem docela strach, že si nezvyknu na styl vyprávění, který Collinsová používá. Opravdu nejsme fanynka psaní v přítomném čase. Hladové hry si vás ale tak podmaní, že na nějaké časy po chvilce úplně zapomenete a naplno se ponoříte do příběhu. Budete prožívat osudy hlavních hrdinů, budete držet palce, aby se konečně dali do hromady a budete doufat, že všechno dobře dopadne.

Aréna smrti je napsaná opravdu jednoduše, ale o to poutavěji. Nemusíte se prokousávat pětistránkovými myšlenkovými pochody, které vás začnou okamžitě nudit. U Hunger Games vám opravdu nic takového nehrozí. A komun bych knihu doporučila. Samozřejmě, že úplně všem. Už dlouho jsem nečetla knížku, která by mě tak dostala. Opravdu hladovím po pokračování!

Jonas - Eden Maguire

Poslední rok nebyl pro obyvatele Ellertonu vůbec jednoduchý. Velmi brzy po sobě za nešťastných okolností zemřeli čtyři teenageři. Arizona, Summer, Jonas a Phoenix, jehož smrt zasáhla Darinu nejvíc. Předtím, než ho v zápalu boje ubodali, spolu totiž chodili. Byly spolu sice jen dva měsíce, ale Darina se přes jeho ztrátu nedokáže přenést. Nakonec se ale ukáže, že ne všechno je tak definitivní, jak to na první pohled vypadá.

Hned na začátku nás spisovatelka nemilosrdně vrhá do děje. Spolu s vyjukanou Darinou se octneme na starém opuštěném ranči, kde se shodou okolností koná mejdlo Krásných mrtvých - zombícké sekty v čele se svým svrchovaným pánem (jo, opravdu mu tak říkají) Hunterem - na počest Phoenixe, který akorát povstal z hrobu. Místo objasnění toho, jak se tu Darina vlastně ocitla, se ale dočkáme jen jejího hrdinského úniku.

Následuje asi dvacet stránek vyplněných tlacháním s matkou a nejlepším kamarádem, kteří ji shodou okolností oba nechápu, a s Phoenixovým bráchou Brandonem, který ji sice chápe, ale stejně ji z její bezbřehé deprese moc nepomůže. Darina občas přemýšlí o Phoenixovi jako o mrtvém, což pořád sice technicky je, ale mě to donutilo přemýšlet nad tím, jestli jsem náhodou špatně nečetla, a ta příhoda ve stodole nebyla sen nebo něco takového. Což je mi v zápětí úspěšně vyvráceno, protože se Darina vrací na ranč s tím, že musí zjistit, o co tam vlastně jde, ale vrací se opět s nepořízenou, protože je k smrti vyděšena Hunterem a jeho "křídly a umrlčími lebkami".

Pak tu máme pohřeb, Darinino skoroutopení, které přežije jen kvůli tomu, že ji Brandon vyloví, meeting se Zoey - Jonasovou dívkou, která s ním jela na motorce když se zabil, a která se stále zotavuje po těžkém zranění, které při nehodě utrpěla - a do třetice všeho dobrého se jedeme podívat na Foxton. Tentokrát je však Darina o něco úspěšnější najde ve stodole svého vyvoleného, po čemž samozřejmě následuje srdceryvné znovushledání, necitelně přerušené příchodem zbytku Krásných mrtvých.

Ukazuje se, že Hunter nechal Darinu přijít na jejich území nikoli z dobroty srdce, ale aby ji nepřímo donutil pomoct jim. Všichni se totiž vrátili z limbu (ještě teď mě to slovo dostává do kolen) z nějakého důvodu. Musí vyřešit věci, které jim brání v přechodu na druhou stranu, místo, kam každá duše chce, i když neví, co ji tam čeká. Takže Krásní mrtví nejsou andělé, jak bychom podle obálky mohli očekávat, ale zombie, jejichž jediná křídla jsou v podobě miniaturních tetování na místech, kde se jich dotkla smrt. Mozek vám ale nesežerou. Nejspíš. Darina tedy dostane na výběr mezi vymazáním myšlenek a zavázáním se k tomu, že pomůže duším svých čtyř mrtvých spolužáků dostat se dál. Hádejte, co si vybere.

Jako první je na řadě Jonas. Proč? Zombie mají v lidském světe jen omezené působení. Přesně po roce se vrátí zpět do limbu s tím, že už nikdy nedostanou druhou šanci. A do výročí Jonasovy nehody zbývá jen pár dní. A jediným Darininým pojítkem s řešením je Zoey, která sice dělá pokroky, ale stejně si okolnosti havárie pořád nemůže vybavit.

"Ztratila jsem Jonase a srdce mi puklo. Jako jsi to měla ty s Phoenixem. A víš co je nejhorší - úplně nejhorší?"
"Že jste se ani nestihli rozloučit."

Krásní mrtví jsou zvláštní kniha. Celý začátek působí tak neuspořádaně, že máte sto chutí se čtením seknout, ale když přestanete přemýšlet nad tím, zda na sebe jednotlivé scény navazují, zjistíte, že to není úplně nejhorší. Obálku jsem si zamilovala a opravdu hodně jsem se snažila zamilovat si i obsah, ale čím víc toho máte z knihy přečtené, tím zvláštnější vám připadá. Občas byla moc divná i na mě.

Už když se podíváte na ta jména. Darina, Phoenix, Arizona,... Působí na mě tak, že autorka chtěla být originální, což se jí ve finále doopravdy podařilo, ale nejsem si tak úplně jistá že to je dobře. Spíš než originální jsou prostě podivné.

Darina sama o sobě mi dost často připomínala Sookie z Pravé krve. Neustále se litovala a nad něčím fňukala. A když měla své světlé chvilky, byla zase tak statečná, že by vedle ní větrem ošlehaný válečník vypadal jako ubrečená holčička s blonďatýma culíčkama. Phoenix mi stejně jako jejich láska připadá až moc dokonalý. Za celou knížku jsem se nedočkala ani jednoho jeho nedostatku. Že by se spisovatelka řídila heslem "O mrtvých jen v dobrém"? Občas to tak doopravdy vypadalo. Na druhou stranu bylo ale pěkné, že Huntera udělala nakonec poměrně lidského a jeho pohnutky pochopitelné. Prostě všechno pro dobro skupiny.

Celá kniha je vlastně o lidech, kteří se snaží vyrovnat se ztrátou svých blízkých. Darina nepomohla jen Jonasovi, ale i Zoey, která dostala šanci se s ním rozloučit a Jonasovu tátovi, který by se jinak se synovou smrtí nikdy nesmířil. Stále tu ale zůstává několik zlomených srdcí, které potřebují pofoukat a pár náznaků, které by stálo za to rozvést.

Na závěr bych chtěla říct, že i když byla ta knížka tak strašně podivná, chci si přečíst pokračování. Ani ne tak kvůli neodolatelnosti hlavního hrdiny, ale kvůli tomu, že bych se mohla dozvědět něco víc o Summer a Arizoně, které by nemusely být jako předmět vyšetřování vůbec k zahození a jsem opravdu zvědavá na to, proč vlastně zemřely.

Knihu bych doporučila spíš fanynkám (fanouškům moc ne) romanťáren pro "mladé dospělé".

Roztomilé malé lhářky - Sara Shepard

"Tři mohou udržet tajemství, pokud jsou dva z nich mrtví."

-Benjamin Franklin

 

Všechno začalo docela nevinně. Pět kamarádek se domluvilo na tom, že poslední den sedmé třídy oslaví tím, že spolu přespí v domu pro hosty na zahradě domu jedné z nich. Jenže když se potom Spencer a Alison pohádají a Ali naštvaná odejde, nikdo netuší, že už je to napořád. Už jsou to tři roky, dva měsíce a 12 dní, co Alison zmizela a spolu s ní i všechna ta tajemství, které znala. Nebo to tak alespoň vypadalo do té doby, než Spencer, Emily, Arie a Hanně začaly chodit zprávy od tajemné A. Nebo mám říct spíš tajemného? Na to si ještě počkáme.

Každá z holek se s Aliným zmizením vyrovnávala podle svého. Aria dokonce odjela na Island. Ale teď je zpátky a flirtuje v baru se svým budoucím učitelem angličtiny. Zato Spencer žádné speciální kredity nahánět nemusí. Stačilo by jí, kdyby ji její rodiče konečně začali trochu brát. A kdy dostane lepší příležitost se projevit, než před novým přítelem své dokonalé sestry Melissy? Emily se svými rodiči nemá problém. To se však netýká otázky její orientace. Když ta nová holka, co se nastěhovala do Alisonina domu, je tak roztomilá. A pak je tu Hanna. Ale nová a lepší Hanna. Už ji netrápí přebytečná kila, chodí se svým vysněným klukem a libuje si v docela nebezpečné zábavě. Anebo že by toužila seznámit se s policejní stanicí zevnitř?

A právě v tuto dobu holkám přijdou první vzkazy. Ale co je na nich nejpodivnější? Hlavně to, že se všechny týkají věcí, které věděla jen Alison. A mimochodem, ještě je tu ta věc s Jennou.

V první řadě musím říct, že jsem opravdu ráda, že je příběh vyprávěn v er-formě. Můžeme tak sledovat příběhy všech čtyř holek a přitom to nepůsobí chaoticky.

Ze začátku jsem měla strach z toho, že mě knížka nebude bavit kvůli tomu, že jsem viděla seriál, který se knihy docela hodně drží. Ale opak byl pravdou. Celé Lhářky jsem měla za dva dny přečtené a ještě teď mě překvapuje to, s jakou jednoduchostí a lehkostí se celá knížka četla. Do děje jsem se vžila snad okamžitě a se zatajeným dechem jsem čekala na to, až odhalí nějakou indicii, která by vedla k odhalení Alisonina vraha nebo A. Sara všechna ta tajemství podala tak přirozeně, že jsem jí to sežrala i s navijákem. Žádné nekonečné tajuplné omílání jednoho a toho samého. S touhle knížkou prostě zůstanete v sedle všech dvě sta padesát stran.

Občas mi ale Lhářky docela dost připomínaly Superdrbnu. Hlavně to bylo těmy vzkazy a tím, že A ví všechno, ale nikdo neví, kdo je A, ale také tou hromadou módních značek, které jsou v knížce zmíněny.

Myslím že za zmínku stojí i obálka, na které jsou filmové představitelky Ariy, Spencer, Hanny a Emily. Osobně se mi tohle promo strašně líbí. A jsem docela zvědavá, jako obálky budou mít příští díly. Pokud by byly taky seriálové, byla bych víc než spokojená.

Pokud má tato kniha nějaké chyby, nevšimla jsem si jich pod vším tím nánosem napínavého čtení. Celkově ji považuji za velmi dobrý začátek série. Pokud napínavost spolu s díly poroste, máme se rozhodně na co těšit.

Anděl - Denisa Tatíčková

Andělé. S těmito okřídlenými bytostmi se poslední dobou roztrhl pytel. A tato kniha dokazuje, že i české spisovatelky chtějí smočit v tomhle tématu prstíčky. To, jak to potom dopadne, už je věc druhá.

Sam je sice anděl, ale to, jestli dostane křídla, záleží na úspěchu (nebo taky neúspěchu) její první mise. Je poslána na zem, aby chránila lidského kluka Daniela (což musí být nesmírně složité, když neustále buď něco neustále ochmatává, očumuje nebo se něčemu diví). Jdou po něm totiž síly temnoty. Ale když zjistí, že je v ohrožení spíš jeho psychická stránka, nerozpakuje se před výslovný zákaz Rady zviditelnit a navázat s ním přátelství.S tím zákazem to až tak horké nebylo, protože jediný trest, kterého se San dočká, je lehký sprd, který jí Rada po návratu do nebe uštědřila.

A teď přichází na řadu nehynoucí láska, silně podobná té, se kterou jsme měli tu čest už ve Stmívání. Hlavní hrdinové si neustále v těch nejromantičtějších okamžicích šahají na vlasy nebo jeden druhému ohmatávají líce. Vrcholem erotiky byl asi pětivteřinový polibek, samozřejmě doplněný srdceryvným loučením, případně ještě srdceryvnějším shledáním.

Poté, co to hned na začátku hlavní hrdinka asi desetkrát vzdá a následně si sama zvládne uštědřit přednášku na téma: Co bych to byla za anděla, kdybych ho v jeho bezbřehém utrpení nechala samotného, začne Dana pronásledovat na každém kroku. Vrcholem akce je epický souboj dobra se zlem, který proběhne na přibližně půl stránce, když Sam bojuje s černým cosi, jež se na jejího milého vrhne v parčíku. Samozřejmě to utluče přívalem pozitivní energie, ale aby ji nikdo náhodou nemohl považovat za dokonalou zachránkyni, pro jistotu se nechá tou temnotou poškrábat.

 

Pokud vaše slzné kanálky už teď jedou na plné obrátky, počkejte až přijde okamžik, kdy se Sam musí po víceméně úspěšné misi vrátit zpět na základnu. Taky vám to se všemi těmi misemi připadá spíš jako z filmu o Bondovi? Bude to horší.

Sam je skleněným výtahem vyexpedována zpátky do nebe, kde se má neprodleně dostavit k zmiňovanému slyšení u Rady. Je zdrbána za porušení zákona a i když svou princeznu před drakem ochránila, proletí se tak leda raketoplánem, protože v dohledné době si může o křídlech nechat leda snít. Ale to by tu nesměl být její neohrožený přítel Arne (vždycky jsem si vzpomněla na Arne Nováka, kterého jsme probírali v literatuře), aby ji nedomluvil další misi. Jestli to i tentokrát tak parádně zmrví si musíte přečíst sami.

Celkově bych knížku označila za ztrátu času. Všech sto padesát stránek jsem se strašně nudila. Jediné světlé místečko pro mě byla Samina třetí mise, kde se ocitla kdesi ve středověku a ochraňovala pětiletou Marii. Tahle pasáž byla ale sama o sobě tak krátká, že neměla nejmenší šanci můj názor na knihu změnit.

Na první pohled jde poznat, že jde o autorčinu prvotinu. Navíc to celé působí dojmem slabé redakční práce, protože to by jí nemohly uniknout ty hromady opakujících se výrazů.V konečném výsledku to vypadá, že má autorka opravdu minimální slovní zásobu. Šíleně rušivě na mě působily hordy otazníků a vykřičníků. Myslím, že dostatečnou satisfakcí by bylo vydloubat tyhle znaky z autorčiny klávesnice. Dle mého názoru je lepší vyjádřit pocity popisem, než interpunkčními znaménky.

A potom jsou tu charaktery. Z celé knížky jsme se nedozvěděla, kde se děj vlastně odehrává a jmená vám nenapoví. Protože vedle českých jmen jako Daniel, Simona a Rita jsou tu zcela běžná jména jako Marry a Debbie. Pokud se zaměřím na hlavní hrdiny, připadají mi jako EMO křečci zavření v kleci spolu se svými pocity viny.

 

Věčně se opakující scény typu: "Můžu za to já." "Ne, můžu zato já." "Jo, vlastně můžeš.", mě po chvilce začaly unavovat. Ostatní charaktery na tom nebyly o moc líp. Většinou byla zmíněna jedna vlastnost, která se té určité osoby týkala, a podle té ji zařadíte do poličky padouch nebo klaďas. Většinou padouch. . Uvěřitelné postavy jsou založeny na dobrých a špatných vlastnostech, i když ve finále některé převažují. Zde nenacházím jedinou, která by působila alespoň trochu opravdově.

Jediná věc, která se mi na knížce líbila, byly popisy, které se autorce opravdu dařily. Atmosféra byla sice nevalná, ale zmínky o takových drobnostech, jako jsou kapky deště stékající po okně, mě při čtení držely naživu.

Anděl je zářným případem toho, jak to nemá vypadat. Podobná díla vrhají akorát negativní světlo na české autory, což je opravdu škoda, protože naši spisovatelé mají opravdu co nabídnout. Knihu bych doporučila, kromě svého největšího nepřítele, opravdu jen hodně nenáročným čtenářům, kterým výše uvedené nedostatky nebudou vadit.

Zkřížené hnáty - Patricia Briggs

Mercedes je vystudovaná učitelka, opravuje Volkswageny, je kožoměněc a pokud jde o trable, stojí ve frontě vždycky na prvním místě.

Mercy se ještě nestihly zahojit šrámy na duši po událostech z minulého dílu a je tu na spadnutí další katastrofa. Vládkyně místního klanu upíru, Marsilie, totiž zjistila, kdo zabil jednoho z jejích oblíbenců, Andreho. A ví i to, že je do toho zapleten Mercyin upíří přítel Stefan a milovník Scoobyho v jedné osobě. Nechává zabít všechny jeho ovce, mučí ho a nakonec ho naprosto vyhladovělého posílá do Mercyina obýváku s tím, že se zbaví dvou much jednou ranou. Ví totiž, že by si Stefan Mercyinu smrt nikdy neodpustil.

"Ona to ví." Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: "Uteč."

Díky Adamově pomoci však nakonec nikdo nezemře, takže se Marsilie musí Mercy zbavit jiným způsobem. Nechá na dveře její garáže nakreslit zkřížené hnáty, které kromě toho, že nejdou umýt, navíc za nějakou dobu začnou přitahovat stvoření, která se nehodí do krámu dokonce ani upírům. Jediný způsob jak přestat být nepřítelem klanu je zemřít. Ale Mercy se ještě umírat nechce. A rozhodně nechce, aby se místo ní dostali do upírčina zorného pole její přátelé.

Přijímá tedy nabídku Amber, své kamarádky z vysoké, která tvrdí, že má doma ducha a odjíždí do Spokane, aby ji jejího neviditelného záškodníka zbavila. Jaká je šance, že si jediný upír ve městě vybere za svou oběť právě Mercy? Poté, co se ráno probudila s rankami po upířích špičácích na krku, už zná odpověď. Ta šance je až děsivě vysoká.

Jak se jí povede vymanit se z Netvorova vlivu? Jak zareagují členové smečky na to, že se do jejich středu vetřel kojot? A co Ambeřin duch? Všichni zúčastnění budou mít co dělat, aby si zachovali zdravou kůži.

"Myslím, že je příliš chytrý na to, aby si vymýšlel duchy."
"Prostě se dožaduje pozornosti."
"Má ji. Chce se přestat bát, protože někdo, koho nevidí a neslyší, mu převrací pokoj vzhůru nohama."

Číst tuhle sérii je strašně jednoduché. Nepotřebujete nad ní nijak extra přemýšlet a hledat vysvětlení mezi řádky. A ani si nevšimnete toho, že už jste u konce.

Na téhle sérii se mi líbí hromada věcí. Autorčino podání vztahů mezi upíry, vlkodlaky a fae, vlkodlačí hierarchie a to jak se nadpřirozeno postupně začleňuje do světa. Nejvíc ale miluju ty vtipné momenty, kterých není v knížce vůbec málo. Mercyiny poznámky mě prostě dostávaly do kolen.

"Jsi můj hrdina."
Trhl sebou a o několik kroků couvl, jako bych ho udeřila. Napadlo mě, co mu asi Marsilie řekla, když ho mučila.
"Stefane?"
Otočil se k nám, zasyčel a jeho výraz přiměl Chada ustoupit až ke mně. "Jsem upír, Mercy."
"Jo, to nám došlo, Prozradily tě špičáky."

Všechny charaktery jsou krásně vykreslené. Líbí se mi, jak Patricie zmiňuje různé detaily, které dělají postavy snadno uvěřitelné. Můj nejoblíbenější je Stefan. I když ho Marsilie mučila a vyhnala z klanu, stejně ji pořád bere jako svou paní a je jí oddaný. Jediná postava, která mi připadá málo rozvinutá, je Samuel. Doufám, že v dalších dílech dostane prostor a nějakým způsobem dokáže vyřešit své problémy.

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno znovu četla první tři díly série, jsem si nemohla nevšimnout toho typického vzoru, ke kterému se Patricie vždycky ke konci uchýlí. Mercy je zajata špatňákem, za pomoci kouzelné hole osvobozena a všechno dobře dopadlo. Vlastně i začátek knížky je pro spisovatelku typický. Na Mercyině prahu se vyrojí hromada lidí se svými odlišnými problémy a automechaničko, starej se.

Celkově ale knížka působí velmi čtivě a hlavně mezi přívrženci urban fantasy si najde své čtenáře. Zamilovat si Mercy a spol opravdu není těžké.